Karen Ercolino Ve slavné americké básni od Roberta Frosta se píše, že „dvě cesty se rozcházely v lese“. Jedna byla více prošlapaná než druhá a vypravěč si vybral tu „méně prošlapanou“. Báseň jako by nás povzbuzovala udělat totéž – nevydat se po vyšlapané cestě, ale zvolit jiný směr. Prý to přinese zásadní rozdíl. Jenže to, že po nějaké cestě šli […]
Yustine Castillo Duchovní cesta je jako výstup na sopku –po sypkém svahu, který se drolí pod nohama,kde žádný krok není jistý. Uděláš krok vpřed – a sklouzneš zpět,ztrácíš rovnováhu, pevná půda mizí.A přece v tobě něco ví –tichý kompas v srdci,který se neodchyluje od pravdy. Někdy je výstup těžký,jako bys nesl víc, než uneseš.A tehdy se na cestě objeví někdo,kdo […]
Leoš Brabec Moje duchovní cesta nezačala mým osvícením. Spíše neklidem. Pocitem, že něco chybí, přestože jsem nevěděl co. Je to spíše způsob chůze než cesta k cíli. Procházel jsem ji v tichosti, v životních událostech, v okamžicích bolestí i radostí. Je to hlubší vstup do života. Mé kroky nevedou nutně do chrámu a mé cesty nevyžadují správnou víru ani správná […]
Petr Samojský Říká se, že co Čech, to muzikant. My Češi máme o sobě lecjaká mínění. Někdo je muzikant, jiný básník, ten to a ten zas tohle, někdo sama vzorná pokora, jiný „hrdobec“, někdo trochu Švejk, jiný tajemný K. Jedno je ale vždycky pravda; co si o sobě myslíme my, Češi, nemusí být vůbec totožné s tím, co si o […]
Jamila Plotěná Náš latinář na gymnázium měl ve své třídě nad tabulí výrazný nápis: SPES EST LUX. Bylo to nepřehlédnutelné heslo. Hlásalo že „naděje jest světlo“. Považovala jsem ta slova za velmi pravdivá a vyšila jsem si je na oblečení. Stala se takovým mým heslem, které jsem viditelně nosila. Až nedávno jsem našla na internetu toto latinské úsloví jako „Spes […]
Martin Oskorip Kto ticho a bez slávy pomáha deťom na vojnami zničených územiach? Kto vo voľnom čase pracuje s opustenými zvieratami? Kto sadí stromy v oblastiach, kde sa šíri púšť? Ich hlavným nástrojom nie je optimizmus, ale zmysel. Ako učil Viktor Frankl ľudí vo veľmi ťažkých podmienkach koncentračných táborov: „Poslednou slobodou človeka je vybrať si vlastný postoj“. Architekti nádeje vedia, […]
Kateřina Kopecká Když mám dojem, že svět se trochu naklání, cítím se velmi bezmocně. Nechce se mi poslouchat zprávy, a tak se jim vyhýbám. To neznamená, že jsem lhostejná. Ale nechci panikařit a stresovat se tím, co nemohu ovlivnit. Raději páchám protestní akci – zaseju semínka a deklaruji tím víru a naději v budoucnost. Na výsledek toho činu totiž musím […]
Dagmar Kašlíková Když člověk hledá naději a učí se jí důvěřovat, je to těžká etapa života. Žít v naději také znamená, že očekáváme změnu. Naděje je přechodný stav nešťastné bytosti, kterou bolest, zrada či nespokojenost připravila o víru. Víra je nahrazena nadějí. Vkládám do sebe naději, nebo si věřím? Doufám v lásku, nebo jí věřím? Žiji v naději, že je […]
Karen Ercolino V poslední době mi dělá potíže mít naději, což mi připomíná, že naději musíme pěstovat, jinak o ni můžeme přijít. Když přemýšlím o pěstování, vybaví se mi moje zahrada. Miluju rostliny, ale ne vždy se mi daří je udržet naživu. Někdy je zapomenu zalévat a jindy je umístím na nevhodné místo, kde je na ně příliš mnoho slunce, […]
Yustine Castillo Je snadné usadit se v naději – nechat ji ztišit do podoby tichého přání. Říkáme si, že jednou bude lépe. A přitom zapomínáme, že změna málokdy přichází sama. Co když se na naději podíváme jinak – ne jako na cíl, ale jako na znamení? Jako na jiskru. Na okamžik vznícení, který nám šeptá, že něco není v pořádku […]
Leoš Brabec Slovo se opotřebovalo. Říkáme ho tak lehce – „doufám, že přijdeš, doufám, že bude hezky“ – až skoro nic neznamená. Naděje jako zbožné přání. Jako slabší verze očekávání. A přece: naděje je vztažení vpřed. Lehké předklonění těla ještě před tím, než se noha zdvihne. Rodiče drží novorozeně v náručí. Nevědí nic o tom, čím se stane. A přesto […]
Petr Samojský Představ si někoho, koho miluješ, kdo je pro tebe velmi důležitý. Pak si představ, jak tomu člověku posíláš vřelé přání lásky, prostě myšlenku plnou vřelosti. Je to hřejivá představa, že? Poslat láskyplnou vzpomínku zahřeje i toho, kdo ji vysílá. A teď si představ vesmír – to Nekonečno, obklopující náš prostor a čas. A pak si představ, že vesmír […]
Jana A. Rašková Osobní, více či méně radostná, vzpomínka, na rané dětství, na pusu od mámy. Hřejivá, jindy bolestná, první zamilování, nespoutané mládí… Stačí jen zavřít oči a někdy ani to ne, všechno je uložené, jako včera, čerstvé, tak živé! Tíživé, trpké, mlhavé, hluboko zasuté, nezapomenutelné, anebo ne? S délkou života se trvanlivost vzpomínek zkracuje. Tedy aspoň mně! A je […]
Jarmila Plotěná Vzpomeňme si, jak vypadají naše vzpomínky. Čím jsou vzdálenější, tím mohou být mlhavější. Naše nejstarší vzpomínky z dětských let jsou poněkud kusé a trošku jako za závojem. Vzpomínky na naše dávné sny a příběhy se nám v paměti vynořují často jako film a my jsme už jenom jeho diváky a někdy se tomu „svému filmu“ i divíme. Závoj […]
Martin Oskorip Dovoľte mi spomienku: Sneží. Zima je v tomto období v plnej sile. V teple domova sedím pri okne a pozerám… Ako deti sme trávili pomerne veľa času hrami. Z každého dvora sa na nás usmieval snehuliak. Kto nemal sánky, spúšťal sa z blízkeho kopca na vreci plnom slamy. Vyšľapané lesné chodníčky boli naše žily pulzujúce vo svete plnom […]
Kateřina Kopecká Vzpomínky jsou uložené v některém pokoji, nebo ve věži domu, ke kterému jsme zapomněli cestu. Jsou zavěšené v tichém prostoru jako křišťálové ověsky na lustru. Jednou za čas se v té místnosti s lustrem ocitáme, kdoví jak. Hledíme přes sklíčka, pozorujeme děje a postavy, všechno je trochu ohnuté, zkreslené lomem křišťálu. Barvy jsou dávné, sépiové, zažloutlé. Když o […]
Dagmar Kašlíková Vzpomínky jsou tak rozmanité jako život sám. Jakou minulost máme, co jsme prožili, koho jsme potkali a čemu jsme věnovali svůj čas. Některé přijdou bez pozvání. Pohladí, vyvolají úsměv na tváři, dají nám podporu, sílu a chuť jít dál. Přijdou i ty, které znovu zabolí, kdy pociťujeme úzkost, smutek, stud a někdy i strach. Vzpomínky promítané vědomě jsou […]
Karen Ercolino „Kdybych měla stroj času, vrátila bych se do minulého týdne, řekla si výherní čísla loterie a pak se vrátila zpátky, abych byla bohatá, šťastná a finančně zajištěná na celý život.“ Jenže stroje času neexistují a my nemůžeme cestovat zpět v čase, změnit minulost a tím změnit budoucnost. Anebo snad ano? Vzpomínky jsou svým způsobem strojem času – umožňují […]
Yustin Castillo Minulost nepřichází nezměněná.Ohýbá se k tomu, kým jsem nyní.To, co dnes nesu, utváří, co zazářía co zůstane potichu.Tatáž vzpomínka může zjemnit nebo řezat ostřeji,ne proto, že by se změnila,ale proto, že jsem se změnila já. Každý akt vzpomínání proměňuje samotnou cestu.Světlo přenastavuje to, čeho se dotkne.Nový význam usedá na starou zkušenostjako prach zachycující sluneční paprsky.Nic se nevrací.Všechno se […]
Leoš Brabec Máme zvláštní tendenci idealizovat minulost. Vzpomínky fungují jako filtr – odstraní nepohodlí a ponechají jen emoce, po kterých se nám stýská. Nejsou otiskem reality, ale spíš jejím volným překladem. Jsou jako kartotéka s negativy, které s každým dalším vyvoláním mění svou světlost, saturaci i ostrost. Často je považujeme za nezvratný důkaz. Za pevný bod, o který se můžeme […]