Kateřina Kopecká Když mám dojem, že svět se trochu naklání, cítím se velmi bezmocně. Nechce se mi poslouchat zprávy, a tak se jim vyhýbám. To neznamená, že jsem lhostejná. Ale nechci panikařit a stresovat se tím, co nemohu ovlivnit. Raději páchám protestní akci – zaseju semínka a deklaruji tím víru a naději v budoucnost. Na výsledek toho činu totiž musím […]
Dagmar Kašlíková Když člověk hledá naději a učí se jí důvěřovat, je to těžká etapa života. Žít v naději také znamená, že očekáváme změnu. Naděje je přechodný stav nešťastné bytosti, kterou bolest, zrada či nespokojenost připravila o víru. Víra je nahrazena nadějí. Vkládám do sebe naději, nebo si věřím? Doufám v lásku, nebo jí věřím? Žiji v naději, že je […]
Karen Ercolino V poslední době mi dělá potíže mít naději, což mi připomíná, že naději musíme pěstovat, jinak o ni můžeme přijít. Když přemýšlím o pěstování, vybaví se mi moje zahrada. Miluju rostliny, ale ne vždy se mi daří je udržet naživu. Někdy je zapomenu zalévat a jindy je umístím na nevhodné místo, kde je na ně příliš mnoho slunce, […]
Yustine Castillo Je snadné usadit se v naději – nechat ji ztišit do podoby tichého přání. Říkáme si, že jednou bude lépe. A přitom zapomínáme, že změna málokdy přichází sama. Co když se na naději podíváme jinak – ne jako na cíl, ale jako na znamení? Jako na jiskru. Na okamžik vznícení, který nám šeptá, že něco není v pořádku […]
Leoš Brabec Slovo se opotřebovalo. Říkáme ho tak lehce – „doufám, že přijdeš, doufám, že bude hezky“ – až skoro nic neznamená. Naděje jako zbožné přání. Jako slabší verze očekávání. A přece: naděje je vztažení vpřed. Lehké předklonění těla ještě před tím, než se noha zdvihne. Rodiče drží novorozeně v náručí. Nevědí nic o tom, čím se stane. A přesto […]
Petr Samojský Představ si někoho, koho miluješ, kdo je pro tebe velmi důležitý. Pak si představ, jak tomu člověku posíláš vřelé přání lásky, prostě myšlenku plnou vřelosti. Je to hřejivá představa, že? Poslat láskyplnou vzpomínku zahřeje i toho, kdo ji vysílá. A teď si představ vesmír – to Nekonečno, obklopující náš prostor a čas. A pak si představ, že vesmír […]
Jana A. Rašková Osobní, více či méně radostná, vzpomínka, na rané dětství, na pusu od mámy. Hřejivá, jindy bolestná, první zamilování, nespoutané mládí… Stačí jen zavřít oči a někdy ani to ne, všechno je uložené, jako včera, čerstvé, tak živé! Tíživé, trpké, mlhavé, hluboko zasuté, nezapomenutelné, anebo ne? S délkou života se trvanlivost vzpomínek zkracuje. Tedy aspoň mně! A je […]
Jarmila Plotěná Vzpomeňme si, jak vypadají naše vzpomínky. Čím jsou vzdálenější, tím mohou být mlhavější. Naše nejstarší vzpomínky z dětských let jsou poněkud kusé a trošku jako za závojem. Vzpomínky na naše dávné sny a příběhy se nám v paměti vynořují často jako film a my jsme už jenom jeho diváky a někdy se tomu „svému filmu“ i divíme. Závoj […]
Martin Oskorip Dovoľte mi spomienku: Sneží. Zima je v tomto období v plnej sile. V teple domova sedím pri okne a pozerám… Ako deti sme trávili pomerne veľa času hrami. Z každého dvora sa na nás usmieval snehuliak. Kto nemal sánky, spúšťal sa z blízkeho kopca na vreci plnom slamy. Vyšľapané lesné chodníčky boli naše žily pulzujúce vo svete plnom […]
Kateřina Kopecká Vzpomínky jsou uložené v některém pokoji, nebo ve věži domu, ke kterému jsme zapomněli cestu. Jsou zavěšené v tichém prostoru jako křišťálové ověsky na lustru. Jednou za čas se v té místnosti s lustrem ocitáme, kdoví jak. Hledíme přes sklíčka, pozorujeme děje a postavy, všechno je trochu ohnuté, zkreslené lomem křišťálu. Barvy jsou dávné, sépiové, zažloutlé. Když o […]
Dagmar Kašlíková Vzpomínky jsou tak rozmanité jako život sám. Jakou minulost máme, co jsme prožili, koho jsme potkali a čemu jsme věnovali svůj čas. Některé přijdou bez pozvání. Pohladí, vyvolají úsměv na tváři, dají nám podporu, sílu a chuť jít dál. Přijdou i ty, které znovu zabolí, kdy pociťujeme úzkost, smutek, stud a někdy i strach. Vzpomínky promítané vědomě jsou […]
Karen Ercolino „Kdybych měla stroj času, vrátila bych se do minulého týdne, řekla si výherní čísla loterie a pak se vrátila zpátky, abych byla bohatá, šťastná a finančně zajištěná na celý život.“ Jenže stroje času neexistují a my nemůžeme cestovat zpět v čase, změnit minulost a tím změnit budoucnost. Anebo snad ano? Vzpomínky jsou svým způsobem strojem času – umožňují […]
Yustin Castillo Minulost nepřichází nezměněná.Ohýbá se k tomu, kým jsem nyní.To, co dnes nesu, utváří, co zazářía co zůstane potichu.Tatáž vzpomínka může zjemnit nebo řezat ostřeji,ne proto, že by se změnila,ale proto, že jsem se změnila já. Každý akt vzpomínání proměňuje samotnou cestu.Světlo přenastavuje to, čeho se dotkne.Nový význam usedá na starou zkušenostjako prach zachycující sluneční paprsky.Nic se nevrací.Všechno se […]
Leoš Brabec Máme zvláštní tendenci idealizovat minulost. Vzpomínky fungují jako filtr – odstraní nepohodlí a ponechají jen emoce, po kterých se nám stýská. Nejsou otiskem reality, ale spíš jejím volným překladem. Jsou jako kartotéka s negativy, které s každým dalším vyvoláním mění svou světlost, saturaci i ostrost. Často je považujeme za nezvratný důkaz. Za pevný bod, o který se můžeme […]
Petr Samojský Když vás někdo rozesměje, je to jako dárek, že? Ono je to umění, někoho rozesmát, i když samozřejmě vždycky také záleží na okolnostech. Nicméně podstatné je, že milý úsměv je prostě milý; prozáří chvíli, rozpustí nemilé. Zkuste někoho obdarovat! Myslím úsměvem. Tedy samozřejmě nikoliv nuceným, ale který vyjde z toho, že si v sobě uděláme příjemno a krásno.
Jana A. Rašková Dobrý den! I toto přání může být skutečným obdarováním v praxi. Upřímné, konkrétní, smysluplné a potřebné. Nechceme tady přece po světě chodit jen tak, apatičtí vůči ostatním. A chceme se mít po všech stránkách skvěle. Přejme to nám všem, viditelným i neviditelným bytostem. Skutečně! Pojďme tedy sebe i druhé příjemně překvapovat, trvale obdarovávat a přitom netratit. Ale […]
Jarmila Plotěná Člověk řekl Životu: „Co mi dáš? Čím mne ze svého bohatství obdaruješ? Měl bys mi dát ty nejlepší přátele, zodpovědné, oddané a věrné, abych byl šťastný. Také bys mě měl jaksepatří náležitě odměňovat za moje zásluhy a dobré vlastnosti.“ Člověk mluvil dál, ale Život mlčel, jako by nic neslyšel. Žádná obdarování nepřicházela. Jiný člověk řekl Životu: „Co bych […]
Martin Oskorip StojímV západe slnka postupne utícha vietorKoruny stromov v sebe ukrývajú minulosťA spomienkyJedného dňa im dážď a pôda darovali životStromy nepremýšľajú ako ľudiaPozerámSvojou majestátnosťou v nás oživujú citK životuA matke ZemiJej pohostinnosť je nám veľkým daromPremýšľamDýchame čistý vzduch, pijeme čistú voduKaždé semeno, prameň či lúč sú prejavom jej štedrostiNeustále sa učíme, že skutočná hodnota nespočíva vo vlastníctveJe to kolobeh […]
Kateřina Kopecká Máme to všichni ještě v živé paměti. Na jedné planetě, na její severní polokouli, se blíží slunovrat. Dny jsou kratší a kratší, temnota narůstá všude kolem i uvnitř. Pro obyvatele planety to je a byl od věků významný mezník. Báli se, uctívali, vábili světlo zpátky. A tu se v jedné chvíli čas zastavil a světlo se začalo vracet. […]
Dagmar Kašlíková Ještě než se narodíme, jsme obdarování matkou a ona námi. S narozením přichází dar života a obdarování světa námi samotnými. Zvířata, stromy, květiny a vše živé dostalo dar žít a obdarovat svět jedinečností, krásou, užitečností a originalitou. Co jsme a máme je konstantní obdarování. Každý skutek, slovo, úsměv, bytí. Obdarování, které zanechá v duši světlo, potěší, pomůže, vyvolá […]