Pohádka
Kateřina Kopecká
Žila jednou jedna malá holčička v chalupě se svou maminkou. „Dcerunko, zanes babičce do chaloupky za lesem bábovku a láhev vína. Vydej se dřív, než bude horko a neodbíhej z cesty!“ Dívenka vzala košík a vyšla.
Na cestě jsme všichni i s dívenkou, i s Karkulkou. A jsou cesty různé. Stezky odvahy, poutě životem, výlety za poznáním. Duchovní cesty. Takové cesty vedou přes rozkvetlé louky i přes temný les. Přináší výzvu nebo proměnu. Abychom v lese nezabloudili, musíme stále cítit měkkost jehličí i oblázky pod nohama, cítit slunce nad svou hlavou. Potřebujeme spojení s tím, co je nám známé, abychom zvládli neznámé. Pohyb vpřed žije z napětí mezi smrtelností a proměnou. Duchovno, které zůstává v mezích naší volby nás zanechá klidné,ne proměněné.
Chvíli šel vedle dívenky a pak pravil: „Koukej na ty krásné květiny všude kolem, pročpak se trochu nerozhlédneš?“ Dívenka otevřela oči dokořán…
Duchovní cesta není únik, ale zručně ovládnutá rovnováha.