Zase něco
Vlastík Krejčí
Znáte to. Valí se na vás jedna záležitost k vyřízení za druhou, nestíháte a nestíháte, a tak prostě zaberete víc, ale pořád to nestačí. Jak jde čas, nabýváte pocitu, že všechno je tak strašně důležité, a vy to musíte všechno udělat, takže vlastně vy jste důležití, protože nikdo jiný to neudělá. Ten pocit roste.
Pak se jednoho dne prostě na všechno vykašlete, protože taky potřebujete oddech. A ono nic! Svět se točí dál, slunce vyšlo, vlaky jezdí, odpoledne zapršelo. Zatímco vy jste se málem zhroutili, Vesmír se nezhroutil.
Odpočinuli jste si a pokračujete ve své práci, jen už nemáte ten bohorovný pocit, že jste tak strašně důležití. Najednou se jakoby odnikud vynoří stav, kdy máte všechno hotové. Jistě, jsou ještě další povinnosti udělat to či ono, ale nemusí to být hned a čas se dá plánovat. Taková krása!
Jenže pak přijde nějaký email, najednou naskočí další úkol, a v hlavě vám zazní to archetypální “Zase něco…”.