Vidět za obzor
Jarmila Plotěná
Kdy je v krajině vidět nejdál? Někdo by řekl, že přece v létě, když je hezké počasí. Domnívám se, že spíš na podzim, kdy ranní mlha se rozplyne a je čisto, jasno, tak nějak průzračno. Je vidět daleko až k obzoru a zdá se, že snad ještě dál, až k nedohlédnutí.
K podzimu také tradičně patří „Památka zesnulých“, dny, kdy již v dávných dobách předkřesťanských se věřilo, že svět živých a svět zemřelých mají v tu dobu k sobě nějak blíž než jindy během roku. Dávné rituály pomáhaly poodhalit tajemství onoho světa, jeho posvátného neznáma, jako by nahlížely za obzor. V katolickém kalendáři najdeme druhého listopadu den nazvaný Vzpomínka na věrné zemřelé. Nikdy jsem nevěděla, zda mají být věrní pro svoji víru, nebo proto, že jsou věrní nám živým.
Myslím však, že věrnost či spíš vděčnost by měla být na naší straně, že bychom si měli uvědomovat a připomínat jejich význam pro náš život, čím byli výjimeční, pro nás jedineční a čím nás inspirovali. A můžeme jít ještě dál a uvědomit si onu jednotu života, kterou jsme s nimi spjati, návaznost generací v rodině, štafetu práce na nějakém společném díle či při předávání víry a společných ideálů, tkanivo návaznosti a pokračování.
Jestliže se zastavíme a nahlédneme tak na život v jeho celku, můžeme tak zjistit něco, co jsme dříve netušili, a nahlédnout dál za obzor běžného pohledu. Čas podzimu je k tomuto rozjímání zvláště vhodná doba.