Prožívat štěstí
Vlastík Krejčí
Když spolu jdou houbař, básník a lesní inženýr procházkou přes les, večer tu samou procházku popíše každý z nich jinak. Každý z nich celou cestu vnímal jiné věci. S jinými pocity. S jinými postoji. A jak je to s našimi postoji? Lusknutím prstů pochopitelně nenabydu stejné zkušenosti, vzdělání a postoje jako onen inženýr nebo znalosti jako onen houbař nebo schopnost vnímání jako onen básník, ale do poměrně vysoké míry můžeme své postoje opravdu ovládat. Například já si teď můžu víc všímat těch, kteří se kaboní, nebo aspoň mně to tak může teď přijít, že se kaboní, přitom vlastně to tak ani nemusí být. Ještě navíc, nebo naopak si můžu víc všímat těch, kteří se usmívají. Je dobré si všímat samozřejmě obojího, ale co je podstatné je to, na co položím důraz. Mohu strávit den jakýmkoli způsobem a na konci mít radost z radostných věcí nebo si z té bonboniéry zážitků a toho, co jsem zakusil, vyberu ty špatnosti. To je skutečně na mně. Často se uvádí příklad se sklenicí, zda je pro nás zpola plná nebo zpola prázdná.
To je věc upřednostnění, postoje. A pak je tu ještě otázka toho, zda, když prožívám radost, zda si to vůbec uvědomuji. Máme často sklony ty dobré věci brát jako samozřejmost. A protože jsme naprogramováni na to všímat si především změny, tak pak, když přijde změna – je to pochopitelně změna k horšímu. Kdy jste slyšeli někoho říct dneska mě pravé koleno nebolí, to je skvělé! Ne. Koleno nebolí, beru jako samozřejmost. Ale když mě to pak chytne, tak si toho samozřejmě všimnu.
Naše postoje nezmění úplně všechno, to je jasné. Jsou věci v životě, které jsou nepříjemné, nebo dokonce nebezpečné. Ale jde o to, aby když máme možnost teď aktuálně prožít něco hezkého, abychom toho byli schopni a také, abychom si to uvědomovali. A nenechávali očekávání a chtění, aby nám postavili zeď, přes kterou tu radost nepustíme k sobě.