Promarněná chvíle
Sofia Pavala
Kroky našich životů, tlukot srdce, tik – tak natažený strojek vyměřeného času, tepe pravidelným rytmem svého bi(y)tí. Bít-být-bít-být, teď-tady-teď-tady. Někdy bije tak tichounce, že ho přes zdánlivou samozřejmost našeho bytí ani neslyšíme. Nevnímáme kroky a skoky našeho času, bušení srdce, ani svého Hodináře, který pečlivě střeží náš orloj. Je tady s námi v koloběhu ročních období, když zimu střídá jaro, léto přebarví podzim pod zorným úhlem pohledu věčnosti. Náš strážce hlídá ručičky hodin, aby nás včas upozornil, že se nezadržitelně blíží za 5 minut dvanáct. Kdy je čas právě teď a tady něco udělat dřív, než bude pozdě. Vzpomenete si, kolikrát za život se vám naskytla příležitost stihnout to správné, dobré nebo nutné udělat a vykonat, než odbila kýžená hodina dvanáctá? A váš tichý hodinář si sám pro sebe v koutku orloje hlasitě oddechl, protože to byla jeho práce, stejně tak, jako vaše odpovědnost za své činy.
Napadlo mě, co se STANE, když na naléhání našeho Hodináře neodpovíme, udeří hodina dvanáctá a to, co se mělo bývalo uskutečnit, se NESTANE.
Třeba taková zdánlivě banální věc, která je běžnou součástí našeho spolužití. Nepohodli jste se s blízkým člověkem. Oba máte samozřejmě pravdu, oba odmítáte již z principu ustoupit ze svého jasného a správného stanoviska a oba čekáte, že ten druhý přijde s omluvou. Dvě superega, dva kamenné menhiry. Ovšem, když nikdo z vás nevykročí vstříc, pak celá Situace stojí na místě a napjatě vyčkává. Čím déle stojí, tím dusnější se stává. Ta Chvíle, kdy ještě stále můžeme něco udělat, se blíží. Máme ji v hlavě, buší nám v srdci, sbíráme odvahu to udělat, vyslovit, změnit. Je přece škoda, přijít ve svém životě o dobrého člověka. Jak málo k tomu stačí, viďte? Když řeknu, nezlobme se, nechme to být, jdeme dál, ruku a srdce na to. Nebo když neřeknu a neudělám nic. A ona chvíle, která neuchopena projde kolem a zmizí v temném soukolí našeho orloje, je promarněná chvíle.
Ten blízký člověk, díky vašemu banálnímu neporozumění, přestane být blízkým člověkem. Možná se úplně ztratí z našeho života. Někdy si na něho vzpomeneme a v ten okamžik se z hloubi našeho orloje nostalgicky a vyčítavě ozve promarněná chvíle. Bodne nás špendlíkem do srdce a tupě zabolí jako prázdná jizva, která se nikdy nezahojí, protože se skutečně nestala. Kolik jich vězí tam dole v soukolí hodinového stroje našeho života? Činy, které jsme neuskutečnili, slova, která jsme nevyslovili, snad kvůli slabé odvaze nebo malé pokoře. Toulají se jako osamělé bludičky a slabým světýlkem občas probliknou do tmy. Co se dá udělat, abychom je z tohoto marného údělu osvobodili? Vytáhnout je na světlo a vyslechnout jejich příběh. Smířit se s nimi, pochopit tak sama sebe. Ale hlavně: poslechnout svého Hodináře, který upozorňuje, že je za pět minut dvanáct. Protože jak se říká: škoda je dobrého člověka, kterého ztratíš a dobrého činu, který neuskutečníš. A pak jsou tady nevyřčená slova, se kterými nemusíme lakotně šetřit a čekat, až bude ten nejvyšší čas.
Mám tě rád. Odpusť mi. Děkuji za každou společnou chvíli.
To jsou slova, na která není nikdy moc brzy a ani příliš pozdě…