„Ty nemáš rodinu.“
Petr Samojský
Nedávno mě osud zavál do léčebny za jednou paní, která věkem a nemocí ztrácí paměť a pojem o čase.
„Kdy přijde můj manžel?“ zeptala se mě, „už jsem ho pár dní neviděla a stýská se mi po něm.“
Odpověděl jsem vyhýbavě, protože její manžel je už dvacet let po smrti.
„A co můj pejsek, staráš se o něj dobře?“ „Jasně,“ řekl jsem, ač její pejsek žije v psím nebi přes deset let.
Není to snadné vést takto rozhovor, když člověk nechce lhát a nemůže říci pravdu. „A co moje rodina?“ dívá se na mne s napětím.
„Ty nemáš rodinu,“ neřekl jsem. Stačilo ale úplně, že mi vyvstala na mysli. Brutalita té myšlenky a krutost té pravdy vede k vděčnosti za každý vztah
s druhými, který člověku umožňuje cítit se součásti lidského společenství.