Světlo a tma
Vlastík Krejčí
Malinko si poposedl, aby lépe viděl. Opravdu nemohl uvěřit. Vážně je tohle všechno? Zíral a zíral, ale na jevišti se nic nezměnilo. Pořád ty samé kulisy, pořád ti samí herci, pořád ta samá fraška. Otočil se a špatně skrýval zklamání. Vážně si myslel, že se to nějak posune, že se to zlepší, že se už prostě nebudou opakovat ta stará hloupá místa v ději dějin.
Doufal ale marně. Teď už to bylo jisté. Je to hrozná škoda, prošlo mu hlavou. Tak to mohlo být krásné. Ale ne, prostě ne. Na jevišti zhasli, nikdo netleskal. Nebylo komu, nebyl kdo by tleskal, nebylo nic. Zase ta tma.
Zazvonil budík a vytrhl ho zpátky do světa lidí. „Fuj, co to zase bylo“, pomyslel si. „Jsem celý zpocený, opláchnu se a vyrazím ven“, říkal si, když se coural chodbou do něčeho, co kdysi byla koupelna. Opláchl se studenou vodou a vyrazil ven do tmy, sbírat odvahu na další den.
Mezitím někdo hodně daleko utopil kostku cukru v čaji. Nebyl mu dost dobrý, aby ho neosladil. A okolo bylo světla dost.