Před zamčenými dveřmi
Jarmila Plotěná
Stačí chvilka nepozornosti a najednou se můžeme octnout docela v dramatické situaci. Tak se mi nedávno přihodilo po jednom našem shromáždění. Pospíchala jsem, abych pomohla paní Evě ze schodů u východu z budovy, kde sídlí naše obec. Paní Eva je přes svůj vyšší věk stále aktivní a tvůrčí, avšak vyloženě kluzká podlaha vestibulu a schody před vchodem jsou už pro ni dosti nebezpečné. Obě jsme vyšly před budovu, ještě sleduju, že paní nastupuje do správné tramvaje, tedy vlastně „šaliny“, když jsme v Brně a chci se vrátit zpátky. Skleněné vstupní dveře jsou však zamčené.
Tu si uvědomím, že je už po devatenácté hodině, kdy na recepci nikdo není a budovu je sice možno opustit, ale bez klíče od hlavního vchodu již nelze vstoupit. V tu chvíli u sebe nemám klíče ani mobil a momentálně ani nápad jak vzniklou situaci řešit, kromě naděje, že v jinak prázdné budově zůstala ještě návštěvnice našeho shromáždění Dáša a že jednou jistě projde vchodovými dveřmi a tak mě vpustí dovnitř. Však může to být za dlouho, neboť se Dáša mohla domnívat, že doprovázím paní Evu až domů a rozhodnout se na mne počkat.
Zůstávám tedy před dveřmi a řeším koán. Dášino telefonní číslo neznám, svůj mobil mám uvnitř a vypnutý. Nabízí se jedině telepatie. Nevím, zda zabrala, ale Dáša právě sbíhá po schodech. Dveře se šťastně otevřely.
Zamčené dveře – kdokoliv se můžeme před takovými octnout a nejen takto „cvičně“. Při zamčených dveřích, jsou-li to dveře krytu nebo třeba nemocnice, jde o život. A jak je to se zamčenými dveřmi srdce? To jsou velice vážné otázky.