Náš svatý Václav
Sofia Pavala
Dnes slavíme svátek svatého Václava, významného českého knížete, světce a patrona naší země. Osobně znám několik hrdých nositelů tohoto krásného staročeského jména a všem Vendům, Vaškům, Vencům a Venouškům přeji k svátku všechno nejlepší a hodně dobrých lidí kolem sebe!
Ráda bych se s vámi podělila o kratičkou skromnou úvahu. S významnou osobností našich českých dějin je spojený i symbol české státnosti. Dovolte mi otázku: Jste hrdí na to, že jste Češi? Možná se vám zdá tato otázka triviální, otřepaná nebo sugestivní. Ale v našich časech, kdy tradice a morální hodnoty jaksi ztratily svůj pravý glanc a v kurzu je spíš konzumní způsob bytí, možná stojí za to si sám sobě na pár věcí odpovědět. Na co jste ve svém životě hrdí? Co je pro vás ta pravá hodnota? Pokud jste teď odmítavě nemávli rukou, tak jste právě tok svých myšlenek soustředili ke své vnitřní podstatě. Je to docela na tělo, podívat se do sebe sama. Nikdo vás nesoudí, ani vám netleská a nijak nehodností. Jste s tím jen vy sami.
Když jsme se jako přespolní studenti sjížděli v Praze, dávali jsme si tradičně sraz „na Václaváku pod ocasem“. Mám na mysli samozřejmě Myslbekovu jezdeckou sochu svatého Václava, která vévodí Václavskému náměstí. Stála jsem pod sochou, čekala na své přátele a měla jsem zvláštní pocit. Kolem proudily většinou davy cizinců, dělaly si fotky s koněm, ale nahoru na sv. Václava se pořádně ani nepodívaly. Já jsem v tu chvíli cítila něco jako bytostnou sounáležitost, hrdost na to, že patřím k tomuto městu, k Václavovi na koni, k české zemi a její úžasné a barevné kultuře. Něco jako: Nejsem cizincem ve své zemi a dívám se na svatého Václava, nejen na jeho koně. Naše země je překrásná a náš praotec Čech, když se konečně vyškrábal na horu Říp, shlédl na českou zahrádku a rozhodl se tady se svou družinou usadit, vybral zcela jistě dobře.
Podle pověsti, až bude Čechům nejhůře, vyrazí z hory Blaník vojsko blanických rytířů v čele se svatým Václavem a naši zemi ochrání. Tato tradice se dědí z generace na generaci a mnozí z našich předků si jistě položilo otázku: Svatý Václave, není teď ten pravý čas? Cimrmanologové tomuto tématu věnovali dokonce celou jednu půvabnou divadelní hru… Dnes, v době celosvětové pandemie, chaosu v mnohdy rozporuplných nařízeních naší vlády, v čase kdy vyplouvají věci na povrch mnohem snadněji a očekávat lze naprosto cokoliv, protože pravidla, která platí dnes, už nebudou platit zítra, se ještě jednou ptám: „Jste hrdí na to, že jste Češi?“
Bez ohledu na tyto coronaskutečnosti, je tady totiž po staletí zakořeněná naše česká tradice, naše krev a vyšší hodnoty. Ta pověst o svatém Václavovi, který vyráží v čele svého vojska z hory Blaník, když je Čechám nejhůře, naznačuje cosi víc. Vypovídá totiž o nás samotných. My sami, každý z nás jsme pomyslnou součástí svatého Václava zhmotnělou v naší tradici, v morálních hodnotách a etických principech. Každý z nás může být v tomto smyslu svatým Václavem a prospět své zemi, lidem ve svém okolí, jakýmkoliv dobrým činem. Je zbytečné čekat na blanické rytíře, než vyrazí na pomoc, až bude nejhůře, vždyť, jak praví české přísloví: „Nikdy není zle, aby nemohlo být hůř…“ Nuže, je jen na nás, jak se k tomu sami postavíme.