Mnoho práce
Jarmila Plotěná
Jestliže nám někdo blízký zemřel, bez ohledu na jeho věk, míváme často poněkud výčitky svědomí: Muselo se to stát? Udělali jsme úplně všechno? Nebyl někde nějaký lepší lék? Třeba by se to nestalo, kdyby…
Vždycky je nějaké „kdyby“, ale život musí jít dál a člověk ty výčitky uloží hluboko na dno svého já a zaskládá omluvami a běžnými záležitostmi. Většinou o tom s nikým nemluví, často raději ani sám se sebou. Na dně to však zůstane a je kolem toho takové divné ticho, něco jako stojatá voda.
Přišla pandemie, v našem malém státě uprostřed Evropy zemřelo přes 7 tisíc lidí! Přesný počet neuvádím, protože než článek vyjde, zemřou další… Nebyli všichni „přestárlí“, „polymorbidní“ ani takoví, co „by stejně umřeli“. Byli mezi nimi i mladí lidé.
Avšak i lidé ve vysokém věku mohou ještě prožít cenné roky života, možná pro někoho ty nejpřínosnější. Také velmi nemocnému s řadou zdravotních problémů se jeho stav může výrazně zlepšit a „stejně umřeme“ všichni, tak se přece uvažovat nedá.
Co se to vlastně stalo? Proč jsme nechali tolik lidí zemřít? Člověk většinou vyhledává především jemu příjemné věci, nerad mění svůj zaběhlý životní styl, jen neochotně se vzdává svých návyků a už vůbec nerad se nějakým způsobem omezuje. Zvláště, jestli mu po dlouhou dobu v jeho počínání nic nebrání a je relativně pohoda nebo dokonce nic jiného ještě nezažil, není ochoten, ba ani schopen přijmout náhlou změnu, nějakou nepříznivou skutečnost a z ní plynoucí nepohodlí, omezení nebo uznat dokonce život ohrožující nebezpečí. A to i přestože je konzumentem hororových filmů a románů, neumí si vůbec připustit, že by některé situace, které tak dobře zná z televize a knížek, mohly potkat přímo jeho.
Pokud se tak stane, první reakcí je popření existence nebezpečí, jeho nepřijetí, neuznání. Avšak na situaci samotné to nic nemění. Protože adekvátně nejedná, krize se jen dále prohlubuje. To časem vyvolává odpor a zlost, případně hledání viníků. Protože ani nyní adekvátně nejedná, situaci jen sám sobě i jiným komplikuje. Právě se ocitl téměř na dně. Lze tam zůstat, nebo se ještě vzpamatovat, stát se novým člověkem. Uvědomit si, že takto jedná sebestředná netrénovaná povaha, která zná jen jeden, ten osobní a materiální rozměr života. Uznat, že jsou tací, kteří tímto způsobem nereagují nebo si svoje reakce zavčas uvědomí a postaví se k situaci zodpovědně: Je tu virus, má schopnost se šířit, je třeba mu zabránit, dokud je čas i za cenu sebeomezení, nepohodlí, nějaké oběti… Jde o mnoho, jde o lidské životy.
Vždyť právě uznání hodnoty každého života je prubířským kamenem duchovní cesty. Nejsou to jen krásné vize, zjevení a duchovní zážitky, ale zejména kontrola nad vlastními emocemi, reakcemi a zodpovědné jednání ve smyslu sebepoznání. K tomu patří také sdílení tohoto nadějného všeobecně platného lidského poselství. Inu, máme ještě mnoho práce.