Chtělo by to Světový den světla
Jarmila Plotěná
Nějak mi pořád přichází na mysl, jak se letos v jeden den sešly svátky několika náboženství. Byla to neděle 28. listopadu. Pro křesťany to byla první neděle adventní, zapalovali první svíci na adventním věnci doma a v kostele. Pro vyznavače judaismu šlo o první večer Svátku světel Chanuka, kdy v domácnostech a v synagoze rozžíhali první svíci na chanukovém svícnu. Pro buddhisty a některé hinduisty připadal na tentýž den Svátek vody, mající různé názvy. Jeho ústředním motivem je oslava všeho živého provázená světly ozdobených svíček (khrongy) pouštěných po vodě. Nedávno před tím 4. listopadu slavili hinduisté svůj Svátek světla díválí – velkou oslavu vítězství světla nad temnotou, který byl připomenut na našem blogu již loni 16. listopadu Rev. Markem Shielsem.
Také čeští unitáři mají v předvánočním čase svoji již tradiční Slavnost sdílení světla.
Něco je tu nápadného: různé kultury, různá náboženství a jeden a týž symbol – SVĚTLO. Představovala jsem si, že v tu listopadovou neděli na mnoha i velmi navzájem vzdálených místech se rozžíhají svíce k obřadu požehnání a vděčnosti za světlo života, takový bezděčně vzniklý Světový den světla.
Myšlenka Světového dne světla mne od té doby neopustila. Není tak zcela nová. Mezinárodní den světla v některých kalendářích můžeme najít. Byl potvrzen v listopadu 2017 Generální konferencí UNESCO jako připomínka prvního rozsvícení laseru, který zkonstruoval Američan Theodor H. Maiman 16. května 1960 a má připomenout, jak je pro člověka světlo důležité. Až na výjimky jde však spíše o světlo vysílané nějakým technickým zařízením.
Celosvětový den světla jako požehnání života a daru naděje tak nějak dosud citelně chybí zvláště v dnešní době, kdy je každého plamínku naděje tolik potřeba.