Aby nás dohnaly naše duše
Vlastík Krejčí
Malá expedice turistů z Evropy a severní Ameriky byla na výletě v jihoamerickém pralese. Potřebovali se dostat z jedné vesnice do druhé a tam se dalo projít pouze skrze poměrně rozsáhlou oblast hustě zarostlou džunglí. Museli jít pěšky a museli zvládnout několikadenní pochod nebezpečným pralesem, kde vedle dravců, jedovatých hadů nebo jedovatého hmyzu hrozilo především to, že se dalo velmi snadno zbloudit a v hluboké džungli se ztratit. Zůstali by tak bez zdrojů a bez pomoci v neřešitelné situaci.
A tak si poměrně logicky najali domorodého průvodce, který znal perfektně cestu do toho druhého místa, a byl schopen je bezpečně převést. Bez onoho místního průvodce by nebyli schopni určenou trasu zvládnout ani náhodou. Tak se tedy dohodli, provedli nezbytné přípravy a vydali se na cestu.
Šli, následovali místního průvodce a cesta jim dobře ubíhala. Šli celý den, navečer si našli vhodné místo k přenocování a přespali. Šli i druhý den, zase jim cesta dobře ubíhala, zase si navečer našli vhodné místo k přenocování a opět přespali.
A tak šli i třetí den, opět poměrně rychle jim cesta ubíhala a opět navečer nalezli vhodný úkryt pro přenocování. Tak se připravili ke spánku a noc uběhla jako voda. Ráno vstali, nasnídali se a chtěli pokračovat, ale průvodce seděl na místě a nikam se nechystal. Divili se, co se děje, ale on odmítl pokračovat, a bez něj se dál jít nedalo. Proto pochopitelně zůstali s ním a čekali, co bude dál. Tak tam seděli celý den. Večer ulehli ke spánku, a nechápali, proč ztratili celý den tím, že jen seděli na místě.
Ráno, když vstali, průvodce byl opět připraven vydat se dál. Sbalili věci a pokračovali v cestě. Nakonec po dalším dni dorazili na místo, kam potřebovali dojít, a všichni byli rádi.
Nedalo jim ale, proč ten jeden den seděli celou dobu na jednom místě. Proto se osmělili a průvodce oslovili, aby se ho na to zeptali. Jeho odpověď je opravdu překvapila. Řekl jim, že první dny šla cesta příliš hladce, postupovali velmi rychle a urazili dlouhý kus cesty. Byli prostě příliš rychlí. Museli tedy počkat, aby je dohnaly jejich duše… Teprve potom se mohli vydat na další cestu.
Když se nad tím zamyslíte, nepřipadá vám, že v dnešním světě lidé trpí právě proto, že tohle nedokážou?
Myslím, že je důležité si uvědomit, jak podstatné je pro náš život umění se zastavit. Umění být v přítomném okamžiku, být vědomý si sám sebe. A tak i já bych nám všem nyní chtěl popřát, abychom měli na své cestě životem vždy čas počkat, až nás naše duše dojdou. Abychom uměli být sami sebou. Abychom uměli být.