Konec beznaděje
Kateřina Kopecká
Když mám dojem, že svět se trochu naklání, cítím se velmi bezmocně. Nechce se mi poslouchat zprávy, a tak se jim vyhýbám. To neznamená, že jsem lhostejná. Ale nechci panikařit a stresovat se tím, co nemohu ovlivnit. Raději páchám protestní akci – zaseju semínka a deklaruji tím víru a naději v budoucnost. Na výsledek toho činu totiž musím čekat, a tak věřím, že svět bude mít pro rostlinu dost slunce a stále tu bude a s ním i já.
I když se nám zdá, že na nic nemáme vliv, opak je pravdou. Pokud se zkáze a zmaru postavíme laskavým gestem, a například zasejeme semínka, náš dobrý pocit se bude šířit jako vlna mezi lidi kolem nás.
Naděje není konejšení se klamem, že všechno dobře dopadne. Naděje se rodí z opravdového návratu k životu. Obnovuje se při dotyku s tím, co má pro nás smysl, a co je nám blízké a srozumitelné.