Padá hvězda
Vlastík Krejčí
Když takříkajíc „padá hvězda“, jde o meteory, které shoří v atmosféře, takže pozorujeme něco, co se odehrává prakticky nyní. Ale přání míváme i při pohledu na skutečné hvězdy na noční obloze. A tyto hvězdy jsou opravdu daleko. Některé až tak daleko, že právě teď už neexistují. My takovou hvězdu pozorujeme, můžeme si u toho něco přát, ale to, co pozorujeme, už právě teď není. Hvězda, kterou pozorujeme, existovala mnoho let před námi. Co je tedy nyní?
Přání, která u toho máme, ta se pro změnu týkají naší budoucnosti. Jediný opravdu přítomný element v tomto procesu jsme my, právě teď.
Můžeme mít v budoucnosti nějaký cíl a je také dobré ho mít. Někam směřovat. Jak říkali staří Řekové: „Nevíš-li, který přístav je ten tvůj, pak není žádný vítr příznivý…“ Ale je třeba žít nyní. Protože právě teď zakládáme naši budoucnost, ta vzniká nyní.
Frankl postavil na smyslu bytí svůj postoj k životu a díky tomu sám přežil a také pomohl přežít mnoha jiným svým spoluvězňům. Měli smysl, většinou právě v nějaké budoucnosti. Ale žili nyní. Ta idea toho, že v budoucnu budu mít např. lékárnu nebo krámek s pečivem, dávala smysl i v té nejnesmyslnější a tragicky absurdní situaci oněch lidí. Ale oni nežili ve své budoucnosti v nějakých snech. Žili nyní, a ten cíl jim poskytoval smysl jejich bytí. Dávali na sebe pozor, naplňovali se vírou, že přežijí, a v jejich tady a teď zakládali zárodky svých plánů, své budoucnosti, která jim dávala smysl být.
Právě jenom přítomné bytí, které je naplněné smyslem, umožňuje žít naplno. Nebýt v zajetí budoucnosti, ať už ve formě obav nebo planých snění. Ani neotročit minulosti, ať už byla jakákoli. A když jsme přítomní, neunikne nám, když na nočním nebi padají hvězdy.