Šeptanda na malém městě
Petr Samojský
Po přednášce v jednom malém českém městě jsem se sešel s místními příznivci na čaj. „Moc se mi tu u vás líbí,“ povídám, „je to znát, že tu lidé mají k sobě blíž.“ „A to jo,“ odvětí jeden mladík, „na jednom konci města se podíváš do nebe, na druhém konci se dozvíš, že ses dal na modlení, a na třetím konci tě obviní, že jsi založil sektu.“
Byla to zajímavá výpověď o zkušenosti s tak zvanou tichou poštou, jejíž fenomén mohou dobře znát i lidé ve velkých městech. Lidé mají svobodu sdílet svoje názory, myšlenky a pocity, a to i co se týká svých náhledů na druhé lidi. A někdy je snazší sdělit své pocity komukoliv jinému, jen probůh ne tomu, koho se ty pocity v první řadě týkají.
Naše duchovní společenství se sídlem v centru Prahy, vprostřed pastí na turisty i mezi klenoty české architektury, je vlastně také takovou malou obcí. Naštěstí, právě díky tomu, že jsme společenstvím duchovním, pěstujeme přímočarost v komunikaci, sdílíme jedni s druhými jak radostné, tak i trpké zkušenosti života, a tak není problém pěstovat vzájemnou upřímnost a otevřenost. Takové společenství, to je dar, protože na straně jedné tady můžete být doopravdy sami sebou, a na straně druhé si být jisti, že vás nikdo nenapadne, nepomluví. Nechť tímto posíleni lépe čelíme světu, kde malí lidé šeptandu pěstují!