Zkouška zodpovědnosti
Jarmila Plotěná
Jaká to je tahle naše doba? Co vlastně od nás vyžaduje? A můžeme se také ptát, kam že jsme to dospěli. Tušíme, že hlavně k zodpovědnosti jsme dospěli. Právě proto, že jsme už dospělí. Inu, tak to v životě chodí – dokud je člověk malým dítětem, zodpovědnost nemá. Ale člověk dospělý má se svými právy zároveň zodpovědnost.
Těch práv a hlavně různých možností nám náš svět poskytoval nebývale. Jen si představme způsob života v nedávné minulosti, třeba jen před padesáti lety, a možnosti, které nabízí člověku současná doba. Tedy nabízela, ale svým způsobem nás i poněkud ze zodpovědnosti zkoušela. Jak? Tím, že nás pokoušela: Máš, člověče, po technické stránce mnoho možností, jak si života co nejvíce užít.
Můžeš vydělávat peníze, nakupovat neustále nové věci, plýtvat kdečím, cestovat, kam si přeješ a jakým způsobem si přeješ, můžeš používat v zemědělství hodně chemie, v průmyslu jakékoliv látky, vyrábět stále víc, stále víc… si ničit svoji planetu, kterou však máš (zatím?) jen jednu jedinou. Navíc ji nemáš jen sám pro sebe, ale sdílíš ji s miliardami dalších lidí, kteří si rovněž chtějí plnit svoje přání, a máš ji zachovat i pro ty, co tu budou chtít žít ještě po tobě.
To tedy bylo první kolo zkoušky zodpovědnosti pomocí vyspělé techniky a jiných vymožeností včetně svobod poskytovaných moderní civilizací. První kolo dopadlo pro člověka zdánlivě dobře, mnohý si užil života, uspokojil svoje mnohá přání. Pro planetu Zemi však první kolo dopadlo, jak asi tušíme, velice špatně. Jít to tak dál, asi by nápor civilizace nevydržela. Vždyť už nyní leckde příroda hyne, podnebí se mění, ledovce tají, výkyvy počasí jsou stále častější, problémů rychle přibývá…
Přitom je člověk již dlouho „pánem“ na této planetě a měl by tedy být již spíš dospělým, tedy jejím zodpovědným správcem a hospodářem. Zcela logicky pak přišlo druhé kolo zkoušky zodpovědnosti – pandemie. Všudepřítomná, rychle se šířící. Stačí jen trocha neopatrnosti, nedbalosti, lenosti, nezodpovědnosti. Já mohu být bez problémů, jiného mohu nakazit, zdraví a život mu pokazit. On může na tu nemoc zemřít. Jde tedy o zodpovědnost za to, co svým jednáním mohu způsobit jiným lidem. Je tu ovšem i zodpovědnost sama za sebe vzhledem k vlastní budoucnosti. Já mohu být nyní bez příznaků, avšak následky nákazy se mohou dostavit mnohem později.
Všimneme si, že ve druhém kole zkoušky zodpovědnosti už nejde o planetu, na níž žijeme a náhradní k dispozici nemáme, ale přímo o naši fyzickou schránku, pomocí níž na této Zemi žijeme, přičemž náhradní pro tento náš život rovněž nemáme. Jde nám všem bez rozdílu o věci zásadní, ať si to už připouštíme nebo zatím ignorujeme a tak moc si to nepřipouštíme. Jen na nás záleží, jak dopadne naše druhé kolo zkoušky zodpovědnosti.