Vděčnost
Jarmila Plotěná
Tak je jaro, to letošní o hodně jiné než předešlé roky. Jestliže však poněkud zavzpomínáme na jarní měsíce v jiné roky, je možné konstatovat, že takové měsíce, jako jsou březen a duben, skoro nikdy pro nás lidi v globálním měřítku neproběhly jen tak snadno. Skoro každoročně se něco závažného odehrálo, co nás nějakým způsobem nutilo přinejmenším zpozornět.
Jaru to však bývalo pokaždé lhostejné a bylo, alespoň zatím u nás, velice krásné, půvabné, svěží. To letošní rovněž vůbec nechytilo koronavirus a i přes dlouho panující sucho vykvetlo do jarní krásy. Pokaždé si dávám předsevzetí, že tedy tentokrát si nenechám příchod jara ujít a konečně jednou letos zachytím, jak to jaro dělá, že z ničeho nic z holého, suchého, jako by beznadějně mrtvého nenápadně vypučí, plaše se zazelená, vytáhne jeden lísteček, pak další a už začne obrážet a přidávat nespočet odstínů mladé zeleně… a pokaždé je jaro rychlejší a pokaždé mne překvapí.
Letos mi přece jenom bylo dopřáno pozorovat, jak si počínal jeden strom. V zimě takový suchopár, kdo by si takového všimnul, ale pak se probudil a bylo vidět, jak vyrazil první pupeny, a pak měl maličké zelenavé lístečky, a potom větší listy. Už jsem se pyšně domýšlela, „že u toho tentokrát jednou jsem“, ale kdeže. Trošku zapršelo a strom a vše okolo najednou stálo v plné slávě života, jasná zeleň, veliké, už „hotové“ listy. A zase mě to jaro předešlo! Inu kam se hrabeš, člověče, na přírodu!
Každoročně také prožívám jakousi podivuhodnou proměnu časného jara v jaro dospělejší, tedy předletí. Kolik jen mystérií vždy bývalo kolem prvomájového data. První květen není květen ale máj a vždy měl, a to u pohanů, křesťanů i jiných, před Máchou i po Máchovi, u Slovanů i u jiných národů svoje kouzlo, tajemství, svoji sílu. Ano o sílu tu vždy šlo, sílu přírody v různých podobách. Staročeské slovo „jarý“ znamená nikoli jarní, to až přeneseně, ale k životu se probouzející, mladý, bujarý. V tomto významu přešlo i do křestních jmen slovanského původu, dodnes používaných.
Pro mě má datum první máj ještě k tomu osobní význam. Zvláště ten letošní, neboť 1. května 1990 oficiálně započala moje duchovenská služba. Ano, je to rovných třicet let. Připomínám a trošku vzpomínám na tu, vlastně pro mne nedávnou, dobu. Vzpomínám vděčně, neboť přes všechny problémy, které život mezi lidmi nutně přináší, byla to dobrá doba a dobrá volba. Poznala jsem tak mnoho skvělých lidí, zajímavých situací, trošku strastí a zato hodně radostí, které může přinášet empatie a blízkost člověka k člověku.