Těsněji na jedné lodi
Jarmila Plotěná
Ať už patříte k těm, co jsou zklamaní, neboť očekávali, že v létě koronavirus své působení značně omezí, nebo k těm, co „dávno říkali, že to bude nadlouho, neboť onen virus se jen tak nevzdá,“ jsme všichni postaveni před skutečnost, že lidstvo nad virem zatím nevyhrává.
I ten, kdo sleduje zprávy jen okrajově, se chtě nechtě dovídá neradostné zvěsti o nárůstu počtu nemocných i zemřelých v souvislosti s touto epidemií. Zatímco někde protestují proti různým omezením v souvislosti s hygienickými opatřeními, která mají poněkud omezit vir v jeho šíření, jinde kolabuje zdravotní systém a bez pomoci se umírá.
Povaha člověka je již taková, že nejčastější reakcí je popření závažnosti situace: „U nás se to přece stát nemůže,“ „to je někde támhle daleko, nás se to netýká“. V čase uvolnění přísných hygienických opatření je to typická reakce. Jenže naše „doba koronavirová“ nám stále více a názorněji předvádí, jak moc se všichni nacházíme na jedné lodi.
Tímto naším společným plavidlem je celá Země. Taková pandemie, ať již na způsob a příčiny šíření nemoci máme jakýkoliv názor, nás učí, jak moc a těsně jsme zde na jedné lodi. Více než kdy v lidských dějinách platí známý, avšak dosud vlastně nepochopený výrok J. A. Komenského: „Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče.“
Čemu nás tedy tato doba učí a souvisí to vůbec nějak s naší vírou a naší duchovní cestou? Jistěže. Učí nás velmi důležitým vlastnostem na cestě k moudrosti. Určitě nás učí trpělivosti a dnes celkem nepopulárnímu umění počkat. Vzhledem k tomu, že nevíme, jak, nejen koronavirový, příběh lidstva dopadne, napovídá nám tedy, co to je moudrost nejistoty. Znamená to například umět si v některých případech přiznat, že něco zkrátka nevíme nebo něčemu dosud nerozumíme.
V neposlední řadě nás tato situace učí empatii: nic není tak vzdálené, aby to bylo zcela mimo mne. Příběh jiného člověka je i mým příběhem. Empatie, soucítění je prvním krokem k pospolitosti, která není nic menšího než nesobecký život žitý v duchovní neoddělenosti člověka od člověka. Neznamená to však nějaký pesimismus či škarohlídství – vše kladné a život podporující, ať je nám blízké.
Podáme-li si všichni ruce,
bude té nákazy možná více.
Jestliže si podáme navzájem srdce,
budeme pospolu i přes hranice.