Sebevědomí kostky ledu
Vlastík Krejčí
Voda ve sklenici je připravená, tradiční tři malé kostky ledu, aby se neřeklo, že tam žádný není, brčko z přirozeně odbouratelného materiálu, protože plast je všude – koneckonců mikroplasty budou i v tom ledu, i v té vodě. Bublinky z vody prskají směrem k azurově modrému nebi, na kterém není ani mráček. Slunce rozpálilo krajinu, jen ve stínu slunečníku čekají zákazníci zahradní restaurace na své osvěžení. Nečekají dlouho, personál ví, že v tomhle vedru se led rozpustí rychle a nechce poslouchat narážky na to, že do nápoje žádný nedali. Zvlášť, když ten pán v kraťasech vysloveně o led požádal.
Minerálka přistála před pánem a on se trochu napil. “Jo, to jsem potřeboval”, pomyslel si a spokojeně se opřel do sedadla. Natáhnul si nohy a bylo mu fajn.
Není na světě tak zle, táhlo mu hlavou, zatímco bublinky dál prskaly k nebi, jen už daleko méně. Už jich tam tolik nebylo.
Podobně i ledu ubylo, ačkoli se zprvu sebevědomě rozvaloval na hladině a říkal si, jak je důležitý. “Jak já jsem důležitý! Beze mě by to nebylo ono! Budu tady plavat a plavat a plavat a…” – to bylo na začátku, ještě na baru. Tady na stole, ve zpola plné (nebo zpola prázdné, jak chcete) sklenici, už mu bylo jasné, že věčně tam plavat nebude. No, ale na druhou stranu, měl v něčem pravdu. Byl pro tu chvíli důležitý. Jen si neuvědomil, že to netrvá věčně, a že to není zas až tak důležité.
Teď už ve sklenici žádný led není. A studená minerálka také ne. Sklenice už není ani zpola prázdná, ani zpola plná. Je pryč. Obsluha ji odnesla. Úplně prázdnou. Ani ten pán už u stolu nesedí. Ale je spokojený, osvěžila ho dobře vychlazená voda. A navíc mu vyhověli a dostal tři kostky ledu! Užil si to letní odpoledne a život mu přišel krásný. Věděl, že léto bude za tři měsíce taky pryč. Ale teď je tady s námi a my bychom měli být s ním.
Hezké léto!