Pěkné pozdravení
Sofia Pavala
Robert Fulghum americký unitářský reverend a spisovatel napsal ve své půvabné knížečce:
Všechno, co opravdu potřebuji znát o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil:
O všechno se rozděl. Hraj fér. Nikoho nebij. Vracej věci tam, kde jsi je našel. Uklízej po sobě. Neber si nic, co ti nepatří. Když někomu ublížíš, řekni promiň. Před jídlem si umyj ruce. Splachuj. Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře. Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a tancuj a hraj si a pracuj. Každý den odpoledne si zdřímni. Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě. Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku – kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví. Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku – všichni umřou. My také. A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil – největší slovo ze všech – DÍVEJ SE.
V těchto slovech dřímá krásná a prostá pravda života. Rodiče nás také učili, že ten, kdo neumí říct ani dobrý den, je nevycválaný puberťák a že pozdrav zastává základní pravidlo společenské etikety. Pozdravit dobrý den a při odchodu říci na shledanou, je pro nás natolik automatické, že si to ani neuvědomujeme. Pozdravením vlastně přejeme druhému zdraví a aby se mu dobře dařilo. Při setkání i loučení má pozdrav významnou smírčí společenskou úlohu. Říká: Bratře můj, nemusíš se mě obávat, já přicházím v dobrém a přeji ti, ať se spolu zase ve zdraví setkáme. Proto podání ruky, běžné v naší Evropské části světa, se vyjadřuje gestem prázdné dlaně: nemám žádnou zbraň. Pozdrav je tak rituálem, který odpradávna patří k lidské společnosti. Každá kultura si smluvně dohodla vlastní způsob pozdravu. Ať je to podání ruky, polibek na tvář, eskymácké tření nosu nebo v Japonsku běžná úklona, vše vyjadřuje totéž a je po celá staletí součástí základní společenské etikety.
Jak se však v posledních dnech zdá, Koronavirus píše zcela novou kovid etiketu. Vančurovsky řečeno: Tento způsob jara zdá se mi být poněkud nezdvořilým…
Když německý ministr vnitra svým gestem odmítl podat při setkání ruku kancléřce Merkelové, nebylo to považováno za nezdvořilost. Naopak. V současné situaci je spíše považováno za neomalenost narušovat osobní prostor druhého. Potřesení rukou nahradil dotyk loktem či úklona. Blízký osobní kontakt, který zahrnuje i podání ruky, je chápán za nevhodný. To je zcela pochopitelné. Dobře. Ale na druhou stranu, možná jste si toho taky všimli, lidé se přestali mnohem méně zdravit i verbálně.
Čím si to vysvětlit? Každý rouškař, kterým jsme nyní každý z nás, zná ten pocit anonymity zahaleného obličeje. Není nám vidět do tváře, naše identita je ve skrytu a tak proč se obtěžovat s pozdravy. Slunný den, parkem kolem dětského hřiště a malebného rybníčka prochází skupinky rouškařů. Setkají se a mlčky kolem sebe projdou. Je to takové divné. A přitom je právě v této době tolik potřeba přát si vzájemně pěkné pozdravení. Máme přece pestrý arzenál možností: Dobré ráno, Dobré jitro, Dobrý den, Dobrou noc, Brýtro, Zdravíčko, Zdar, Čauky, Čus, Ahoj, Zdař Bůh, Tě Bůh, Nazdárek….
No tak lidi, pozdravte se, vždyť je to fajn! A já vám mávám a těším se naviděnou!