Nech to koňovi…
Sofia Pavala
Krásné a dobré ráno přeji! Probudili jste se a už přemýšlíte, co je třeba vyřešit a zařídit, že se musí toto stihnout, jinak se nezvládne tamto? Ach ta naše hlava! Nedá nám chvíli pokoj. Bývá někdy urputná tak, až toho máme opravdu nad hlavu. Obzvláště nás trápí ve chvíli, kdy nám neustále připomíná nějaký trapas, nebo neúspěch, triumfálně nám stále znovu strká pod nos nějaké naše obavy a strachy a důsledně trvá na tom, abychom se tím stále zabývali, hledali neexistující řešení, a tak se tím týrali…
Náš mozek je opravdu velmi vynalézavý. Člověk si většinou svoje trápení a obavy představuje větší, než ve skutečnosti jsou. Pokaždé, když nad něčím přemýšlíme, si vytváříme ve své mysli obrazy a ty se pak dají do pohybu, jako bychom si přehrávali ze svých zážitků a vzpomínek film. Mnohokrát si pouštíme naše filmy pořád znovu a znovu prožíváme to samé dokola. Jsme herci ve svém filmu, diváci v hledišti, autoři scénáře a režiséři současně…
Když jsem byla malá a měla jsem z něčeho obavy, děda Makovička mi říkával: Nech to koňovi, ten má větší hlavu… Nerozuměla jsem, jak to myslí. Až když jsem měla svého prvního koně, arabského plnokrevníka Wirka, jsem všechno pochopila. Kůň totiž bezpečně pozná, v jakém se právě nacházíte rozpoložení. Třeba že máte strach, není vám dobře, nebo jste naopak v pohodě. Ví to už ve chvíli, když ještě stojíte před stájí… Má lepší přehled o vašich obavách, nervozitě a strachu než vy sami. Proto se tak ke svému jezdci taky chová.
Jak je to tedy s tím, že své starosti máme nechat koňovi? Jak se nevracet stále do stejného filmu, který nám naše mysl přehrává i když to nechceme?
Vezměte svoje vzpomínky, zážitky nebo myšlenky jako natočený filmový materiál a pošlete ho do úpravny filmů a do střižny. Vezměte představy, díky kterým se cítíte špatně, digitálně je zmenšete a převeďte do černobílé barvy. Pak je odsuňte hodně dozadu, až se budou na periferii vašeho zorného úhlu ztrácet. Pak vezměte představy, ve kterých se cítíte dobře a zvětšete je a přidejte barvu a jas.
Dále je důležité, aby se špatná vzpomínka, nutkavá obava a strach založila tam, kam skutečně patří. Nejlépe do minulosti. Nepotřebujete ji s sebou ve vaší žité přítomnosti, otravuje vám život, tak sem nepatří. Není to úplně tak, že by se navždy smazala, bude stále součástí vaší vzpomínkové a myšlenkové filmotéky. Jen přestane být součástí vaší přítomnosti a její intenzita bude čím dál slabší. Vzpomínka je pouze obrazové znázornění prožité zkušenosti. Když výběrově změníme a upravíme způsob, kterým se zkušenost zobrazuje, změníme i pocity, které v nás vzbuzuje. Zkrátka převezmete kontrolu nad vaší vzpomínkovou filmotékou a uděláte v ní revizi a pořádek. Rozdělíte ji na filmy pro radost a filmy propadáky. Budete pak mít možnost volby a pustit si dobrý film ze sekce pro radost.
Prozradím vám, jaký film si nejradši pouštím já. Záběry jarního lesa v hloubi jizerskohorských bučin. Hluboce zaříznutá údolí a skalnaté výběžky, les mluví prastarou řečí a potůčky se klikatě derou drobnými kamínky. Jedu na svém bílém koni, směju se a Wirek to odškrábne v trysku svoji živelnou energií mě pro radost. Ruce lesa se míhají kolem, mávají nám a já v tu chvíli cítím absolutní štěstí. Vím, že všechno trápení nechám svému koňovi, protože ten má větší hlavu…
Milí přátelé, sáhněte taky občas do své vzpomínkové filmotéky a udělejte si dobrý čaj s medem. Vypněte na chviličku svoji upracovanou mysl, pusťte si hezký film a bude vám dobře!