Jak se máš?
Jarmila Plotěná
Potkáme někoho známého nebo mu telefonujeme obvykle se ptáme: „Jak se máš?“ nebo „Jak se ti daří?“ Dostává se nám různých odpovědí. Někdo řekne, že dobře nebo že to ujde a dál se nesvěřuje. Pomyslíme si, že to tak může i nemusí být. Jiný si začne stěžovat na svoje nemoci, naříkat, nadávat na práci, na poměry, na lidi. Jiný odpoví, že se „má jakžtakž“ nebo třeba „přiměřeně okolnostem“. V odpovědi zazní jakási šeď, všednost a možná i skepse, že „už to tak je a nedá se s tím nic dělat“.
V poslední době se však setkávám i s jinou odpovědí: tázaný řekne, že u něho to ujde a že jiní a jinde jsou na tom mnohem hůř.
Pomyslím si, že je to pojetí podobné tomu jak to vnímám i já: „Máme se ještě dobře, ale svět se má špatně.“ Není to jen tak ledajaká formální odpověď na více méně zdvořilou otázku, je to náznak toho, že v trpícím světě nemohu jako jednotlivec se mít trvale dobře. Je to víc než tato úvaha, je v tom naléhavá otázka: „Co dělám já, jako jednotlivec, co dělám já osobně, aby se svět měl lépe?“