Dušičková
Vlastík Krejčí
Druhého listopadu v našich krajích probíhá tradice vzpomínání na zesnulé. Chodíme na hřbitovy, klademe květiny, zapalujeme svíčky, někdo třeba pálí vonné tyčinky. Vzpomínáme na své blízké, kteří tu již nejsou s námi.
Hodně lidí věří, že jejich duše žijí bez fyzického těla, odtud i ten název „dušičky“. Protože se podle starého lidového pojetí tyto duše nacházely v očistci a právě v předvečer svátku zesnulých z něho vycházely ven, aby si oddechly od svých útrap, naši předkové pili studené mléko, aby si ty duše mohly ochladit spáleniny, nebo plnili lampu máslem, aby si mohly spáleniny namazat a ulevit si. Peklo se pečivo ve tvaru kostí a koledníci chodili tyto „rohlíčky“ koledovat. Takových zvyků bylo jistě mnoho dalších.
Dnes, když se kolem sebe na dušičky rozhlédneme, zůstalo jen to vzpomenutí, často odbyté nějakou umělohmotnou květinou.
Je to škoda, protože se připravujeme o tradice, které byly živé, o rituály, které nebyly prázdnými gesty, ba naopak.
Naštěstí je i dnes hodně lidí, kteří si hloubku tohoto svátku uvědomují. Mají a dodržují někdy své vlastní, živé rituály. Takové, které nás opravdu spojí s těmi „dušičkami“ našich zemřelých. Takové, které naši mysl odtáhnou od povrchnosti všedního dne a přivedou k onomu všudypřítomnému „tady a teď“.
Jestli takové nemáte, vytvořte si je. Je to jen na vás.
Buďme vděční, že můžeme.