Co chceš
Vlastík Krejčí
To si tak v letním vedru vezmete sklenici s vodou a v ní plavou nějaké ty „vylepšení“, kusy citrónu, lístek máty tak. No, jenže ona to není voda, ale sladká limonáda. A v létě má na sladkou vodu chuť kdekdo, nejen lidi. Třeba vosy… Napijete se a ouha! Jedna z těch vos se tam přichomýtne a bodne vás. Banalita, řeknete si. Nejste alergičtí, tak co.
Jenže bodnutí vosy do jazyka, deset minut před tím, než máte vést svatební obřad – „to nechceš“, jak se říká. Tak šup, rychle, ocet (jo, je to odporný, ale funguje to), kostky ledu, to taky funguje, zatím dobrý. Pak ten obřad nějak přežijete, po něm znova ocet, led, víc ledu, brufen (vůbec na tohle nepomáhá, jak se ukázalo), chvilku počkat… Opravdu nic neotéká, kostky ledu fungují, sednete do auta a jedete domů.
Celou noc to bolí jak čert. „To nechceš“, jak se říká…
Ale druhý den ráno klid. Nic nebolí, nic moc neoteklo, super. Tak si tak sedíte, koukáte na svět, a užíváte si, jak je to skvělé, že vás nic nebolí.
A jak tak koukáte, vzpomenete si na tu větu „to nechceš“. Jo, to fakt nechci znova zažít. No dobrá, ale co CHCEŠ?
No jo, co chci? Vím to vůbec? V mysli to nenajdu, tam se vynořují touhy něco chtít každou chvíli a leckdy si i protiřečí. Minimálně trpí tou vlastností, že jednou chce to a za chvíli zas ono. Co chceš?!!