Císařovy nové šaty
Jarmila Plotěná
Znáte tu Andersenovu pohádku: Nějací taškáři naslibovali císaři, že mu ušijí nádherné šaty, které však budou neviditelné pro toho, kdo je buď veliký hlupák nebo se pro svůj úřad nehodí. Pak dělali, jakože pilně šíjí a nový oděv císaři oblékají. Ten však žádné šaty neviděl, ale přece nemohl přiznat, že je buď hloupý nebo se nehodí k tomu, aby byl císařem! Tak vyšel mezi svůj lid bez šatů a dával pozor, co budou říkat jeho poddaní. Všichni se předháněli ve chvále nádhery toho neexistujícího obleku. Nikdo sice žádné šaty na císaři neviděl, ale přece se nehodilo, aby to na sebe prozradit, přece – co by tomu řekli ostatní?
Nepřipomíná nám to něco? Jistě, mnoho podobných situaci a zvláště tu dnešní. Už od konce léta je z převažujícího chování v české společnosti naprosto jasné, že je a ještě více bude zavirované „království české“, což se nyní naprosto tragicky potvrzuje v míře ve většině zemí světa nevídané. Výsledkem jsou desetitisíce naprosto zbytečně trpících a zemřelých. Kdekdo touží po návratu k normálu, kdekdo obviňuje z nedobrého vývoje epidemie kdekoho a kde co. Jedni chtějí rozvolnění, druzí naopak zpřísnění protiepidemických opatření.
Za této situace je jasné to, co ještě o Vánocích smělo říkat jenom „dítě“, ale co bylo zřejmé od počátku epidemie: Koronavirus se šíří nemilosrdně rychle. Nenapadá jen „přestárlé, polymorbidní a neperspektivní“ , přičemž toto cynické pojetí se obrací proti společnosti jako celku. Virus se mění, bez ohledu na to, jak tyto změny označujeme; skutečnost je ta, že se šíří rychleji a těžce nemocní jsou stále častěji i mladí lidé. Čím více se společnost „promořuje“, tím častěji se mohou vyskytovat stále nebezpečnější mutace. Střídání zpřísňování restrikcí a jejich uvolňování jen poněkud přibrzďuje šíření epidemie, ale zásadně nic neřeší.
Bez ohledu na námitky, že „jinde ve světě je to také takové“ a „vždycky epidemie byly“ a „ten virus tady už zůstane“ a „musíme si zvyknout“ a „na jiné nemoci lidé také umírají“ bychom si měli ve svém vlastním zájmu konečně všichni uvědomit, že to, co se tady děje, není dále udržitelné a nedá se na to zvyknout! Žádná vláda nic nezvládne bez lidí a je dokonce jedno, zda právě máme nebo nemáme k vládě důvěru a pod jakou legislativou se opatření vydávají. Důležité je teď, jako ostatně od začátku epidemie a v každé těžké situaci, co udělá jeden každý z nás.
Na nás je rozhodnutí, zda sami dobrovolně a zcela vědomě, tudíž důstojně a empaticky, omezíme na nejmenší možnou míru svoje jakékoliv cesty, nedistanční kontakty, pochůzky a setkání. Už slyším námitku, že „to se tak někomu řekne, ale my musíme.“ Opravdu? A vždycky, nelze přece jen něco vynechat, zjednodušit, promyslet, udělat jinak? Psychická odolnost se neprojevuje snahou nevidět skutečnost, jaká je, „nic si nepřipouštět“ a snažit se „přijít na jiné myšlenky“, když je třeba si právě jasně situaci uvědomit, nelitovat se a urychleně jednat. V zájmu sebe, v zájmu nás všech. Dítě, které řeklo, že císař nemá žádné šaty, nebylo řízeno „těmi mocnými tam někde“, ani nemělo zištný zájem či nějaké psychické problémy, nebylo „neduchovní“ a vlastně ani statečné. Říkalo jen, že císař nemá na sobě žádné šaty, když je neměl.