Naděje nepotřebuje obhajobu
Leoš Brabec
Slovo se opotřebovalo. Říkáme ho tak lehce – „doufám, že přijdeš, doufám, že bude hezky“ – až skoro nic neznamená. Naděje jako zbožné přání. Jako slabší verze očekávání. A přece: naděje je vztažení vpřed. Lehké předklonění těla ještě před tím, než se noha zdvihne. Rodiče drží novorozeně v náručí. Nevědí nic o tom, čím se stane. A přesto ten okamžik nese něco, pro co nemáme lepší slovo. Není to optimismus – optimismus by potřeboval data. Je to otevřenost tomu, co ještě není. Příbuzná s ránem, kdy svět ještě není rozhodnutý.
Existují lidé, kteří naději ztratili. Nejsou to pesimisté. Pesimista pořád něco čeká – jen to špatné. Jsou to ti, kteří uzavřeli účty s budoucností. Přichází to pomalu, jako zamlžené okno – až člověk přestane vidět dál.
Naděje nejde nařídit. Ale přichází sama – ráno po špatné noci, nečekaně laskavý cizinec, semínko zasazené bez záruky plodů. Nepotřebuje obhajobu. Prostě je.