Paměť jako stezka světla
Yustin Castillo
Minulost nepřichází nezměněná.
Ohýbá se k tomu, kým jsem nyní.
To, co dnes nesu, utváří, co zazáří
a co zůstane potichu.
Tatáž vzpomínka může zjemnit nebo řezat ostřeji,
ne proto, že by se změnila,
ale proto, že jsem se změnila já.
Každý akt vzpomínání proměňuje samotnou cestu.
Světlo přenastavuje to, čeho se dotkne.
Nový význam usedá na starou zkušenost
jako prach zachycující sluneční paprsky.
Nic se nevrací.
Všechno se znovu-rozsvěcí.
Už nepovažuji tekutost paměti za chybu.
Je to pohyb.
Je to světlo putující tam, kde je třeba,
a zbytek ponechávající nedotčený.
Minulost ve mně žije jako souhvězdí –
není pevná, není vždy viditelná,
objevuje se jen tehdy,
když přítomnost vrhne světlo správným směrem.
Paměť působí spíše živě než přesně.
Není to záznam vytesaný do kamene,
ale živá síť, citlivá na péči.
To, k čemu se vracím, se rozjasňuje.
To, co propouštím, bledne –
ne jako ztráta,
ale jako milosrdenství.