Vyšší perspektiva
Petr Samojský
„Zase mi vypadne zub, to je strašný,“ slyším smutný výrok. „To víš, to je prostě věkem,“ ozve se odpověď. „Budu už brzo muset nosit protézu na kousání,“ zní pochmurný dovětek.
Ten rozhovor se odehrál mezi mladou paní a mladou slečnou, čili mezi maminkou a dcerou. Vzápětí následovala útěcha, že při padání zubů protézu potřebují jen babičky a dědečkové, a holčičku to zjevně utěšilo.
Vzpomenete si na doby svého dětství, kdy jste měli nějaký podobný strach nebo obavu? A dnes se nad tím už jen blahosklonně pousmějete… V tom uvědomění je skrytá útěcha zase pro nás, protože každý strach a obava jsou podmíněny přítomností a nemožností vidět situaci z vyšší perspektivy.
A tak tu právě vám dnes tímto přeji. Zkrátka, jak to často říkáme při shromáždění, žijme co nejvíce sub specie aeternitatis.