Tráva
Jarmila Plotěná
To se jen tak řekne: „Tráva“ nebo: „Tam je jenom tráva“. Většinou se moc nechápe jaký je to vlastně zázrak. Měla bych to vědět, vyrostla jsem v blízkosti travin, všude kolem bylo zeleno. Nebyl to žádný pěstěný, uměle udržovaný, neustále sekaný, přihnojovaný a zavlažovaný trávník, ale divoké a vonné společenství travin, kterému umí dát krásu jen sama příroda. Takové co roste vlastní silou, něžně raší v probouzejícím se jaru, podivuhodně barevné a rozmanité začátkem léta, silné a nezdolné ve vrcholném létě a ochranné pro padající plody ovocných stromů na podzim.
Společenství živé, po celý rok neustále přinášející dary rozmanitosti travin, léčivých bylin a divoce rostoucích květů. Bezpečný domov mnoha hmyzích tvorečků, housenek a žížal, motýlů, ježků a kdejakého opeřence, který přistane z výšky oblohy a větví stromů, aby si v trávě našel svoji potravu.
Zvláště, když se vzrostlá tráva seče, vydává hrdé společenství travin při tomto posvátném obřadu i bezprostředně po něm vůni svatosti chrámu Přírody, podmanivou vůni silnou a hojivou. Těžko definovat jak a proč právě takto nenapodobitelně voní, snad je to ještě pulzující, dosud živou, šťávou vytrysklou z přesekaných stvolů.
Také eleganci linií ornamentu, který traviny tvoří, se může snažit člověk zachytit a nikdy není se svým znázorněním hotov. Ornament by se musel stále na obraze měnit, vlát ve větru, kývat pod padajícími kapkami deště, radostně přijímat vláhu po dlouhém suchu, stát na tiché, zpozorněné stráži před bouří v jedovatě žlutozeleném klidu před atakem rozběsněných živlů. Traviny jsou v neustálých proměnách a za každé situace krásné svým řádem a účelností.
Pak přijde člověk a že „je tam jenom tráva“, místo ní dá beton nebo jejího krotkého příbuzného – udržovaný trávník. Přirozené společenství travin je našim svědomím, její rozmanitost je tam, kde je život zachováván, kde není ničen násilím, kterého je schopen se dopustit jen člověk, proto modlitba za trávu je zvláště v naší současnosti víc než naléhavá.