Síla nenásilného odporu
Mark Shiels
Jeden z mých oblíbených příběhů o síle nenásilného odporu pochází z osmnáctého století. V roce 1775 se členové náboženské společnosti Přátel setkali ve svém „domě setkání“ v Eastonu, v New Yorku. Skupina původních obyvatel Ameriky, kteří byli v té době na „válečné stezce“ šla okolo a vstoupila do budovy. Předpokládali nepřátelskou reakci ze strany shromáždění. Kvakeři, jak se příznivcům společnosti Přátel říká, však zůstali nehnutě zachovávajíce naprosté ticho. Neočekávaní návštěvníci prohledávali celý prostor hledajíce zbraně, avšak žádné nenalezli. Jejich náčelník nechal v reakci na tuto situaci přibít na dveře „domu setkání“ bílé pero jako symbol nedotknutelnosti kvakerů pro ostatní původní obyvatele amerického kontinentu.
Další inspirativní příběh vypráví o Maorech, původních obyvatel Nového Zélandu, a jejich významném duchovním učiteli. Na konci devatenáctého století a na počátku století dvacátého docházelo ke konfiskacím tradičních maorských území ze strany bílých osadníků. „Te Whiti o Rongomai“ (duchovní vůdce a učitel) žijící nedaleko Wellingtonu na severním ostrově radil svému lidu, aby nevstupoval v otevřený konflikt s nově příchozími, jakkoli jejich chování bylo bezohledné.
Naopak je nabádal, aby v míru opustili svou půdu a přestěhovali se do jím nově založeného maorského útočiště „Parihaka“ – místa, kde každý nalezne mír, azyl, příbytek a jídlo. „Te Whiti o Rongomai“ kázal o míru a nenásilném vzdoru. Pevně věřil, že nenásilí a setrvání v míru je silnější zbraní v rukou jeho lidu než střelné zbraně příchozích okupujících jejich zemi. Jeho učení se dostalo takového věhlasu, že si jej vzal za své Mahátma Gándhí o mnoho let později, kdy podobnému útisku čelili obyvatelé indického subkontinentu.
Tyto dva krátké příběhy nám ukazují moc nenásilného odporu. Náš současný svět je plný konfliktů a násilí. Dle mého soudu bychom těm, kteří jsou toho strůjci, měli ukázat, že existuje i jiná cesta. Cesta mírového řešení a nenásilného vzdoru.