Jarmila Plotěná
Lidé nejstarší generace, kteří v mládí i později zažili velmi těžké časy a třeba i vyloženě bídu, většinou vědí, že zkrátka „takový je život“. Generace středního věku už se diví více: „co nás to všechny potkalo a to náhle, nečekaně a naráz – nevyzpytatelná epidemie, povodně, klimatické změny a dokonce tornádo u nás na Moravě?!“ Ani mladí lidé při svých životních plánech zřejmě nepočítali s takovými problémy.
Přitom s neustále rostoucím počtem pozemšťanů a jejich způsobem života a dalšími nevyřešenými globálními problémy bylo jen otázkou času, kdy taková doba nastane. Snad se může zdát, že jsme se jí dočkali dříve, než jsme předpokládali. Jenže přetížený systém jen sám ví, kdy má právě dost a dál už to jako dříve není možné. Naše milá planeta matka Gaia to dává jasně najevo. Nikoliv však nečekaně. Dávala to najevo už dlouhou dobu. Katastrofy bývají jen takovým výbojem či tragickým vyvrcholením něčeho, co však mohlo být problémem již dávno.
Po takových událostech už slova radikálních ekologů nevyznívají tak sentimentálně a duchovní učení o velké jednotě života a sepětí člověka s přírodou nabývají zásadního významu. A že nejde o nějaké „globální otázky“ řešitelné hlavně na mezinárodní úrovni, ale o naše každodenní zcela všední rozhodování může běžně pozorovat každý sám u sebe. Např. momentálně řeším životně naléhavou otázku: Jaký je vztah člověka a borovice, když je to strom zdravý, nádherný a přátelský a ve své mohutnosti se běžně dožívající staletí, ale jak je tomu v případě mé borovice rostoucí v zástavbě a zasahující do ulice? A to v době prudkých bouří a jiných možných výkyvů počasí?!
Sousedé se bojí, odborníci radí a majitel se rozhoduje. V tomto případě, ač si to často neuvědomujeme, jako v mnoha jiných případech, rozhodujeme nenávratně o životě a smrti.