Něco o pokoře
Vlastík Krejčí
Máte rádi hádanky a hlavolamy? Nedávno jsem pozoroval, jak jedna moje známá řešila jednu takovou hádanku. Byla dost složitá a spočívala v mnoha menších krocích. V jednom z těch kroků byl mechanismus s pákou, na kterou bylo nutné umístit jiný předmět, a když na to člověk přišel, tak celý ten dílčí krok dával smysl, protože páka pak mohla prolomit zeď a bylo možné jít dál. V tom hlavolamu na počítači samozřejmě. Ale je to hezká paralela k našemu reálnému životu. Prolomit bariéry, jít dál, rozvíjet se…
Pak ovšem řešila hádanku dál a po nějaké době narazila na podobnou páku. A pochopitelně stále dokola zkoušela podobné řešení. Ale ono nic, nešlo jí to, hledala různé variace, jenže bez úspěchu. Protože tentokrát řešení spočívalo v něčem zcela jiném. Neznala v tu chvíli celý kontext, jen hádala a na základě předchozí zkušenosti se zacyklila. Význam byl v tu chvíli jiný, úloha jiná. Jenže ta podobnost ji zmátla.
Mluvím o tom proto, protože v životě se chováme často dost podobně. Myslíme si, že máme věci pod kontrolou, že danému problému rozumíme, vycházíme ze svých zkušeností a ani jinak nemůžeme, ale bez pokory k tomu, co nás přesahuje, velmi často mineme pravý důvod, opomineme fakt, že třeba je všechno v tu chvíli jinak a my prostě neznáme význam určitého okamžiku nebo situace. Namísto toho máme pocit, že se nám nedaří.
A pak, jak jde čas dál, horká chvíle už není tak horká, a my, alespoň někdy, můžeme poznat pravý důvod toho, proč se nám tehdy takzvaně nedařilo.
V jedné staré indické historce je dědeček, který holí mlátí do keře. Pozoruje ho jeho vnuk. Ten pak zkouší dědečka napodobit a později, v jiný čas a v jiné situaci, zkouší také bušit do keře klackem. Jenomže neví, že jeho děd svým počínáním zaháněl hada, kterého ve křoví spatřil. Dědovo počínání mělo v danou chvíli a na daném místě význam a smysl, který vnuk neviděl a nevnímal. Myslel si, že prostě tlouci klackem do křoví je důležité. Dospělí se často při pozorování takovéhoto dětského chování smějí, ale – netlučeme i my někdy naprázdno klackem do křoví? A nemyslíme si u toho, jak jsme důležití?
Použijeme-li příběh jako metaforu, kde dědem je to, co nás přesahuje, co nejsme schopni plně pochopit, a přitom naše existence je na onom závislá, a my jsme tím malým vnukem – ruku na srdce, kolik z našich každodenních úkonů, které děláme, je takovým tlučením klackem do křoví bez jakéhokoli významu?
Jistě, nejsme schopni pro naše konání mít vždy naprosto přesné a úplně všechny potřebné informace, ale co bychom měli, je být si toho vědomi. Pokud toto vědomí toho, že je mnoho a mnoho věcí a událostí, navzájem propojených, a my žijeme jen v úzkém výseku povědomosti o tom všem, pokud toto dokážeme skutečně prožít, může se naše srdce naplnit pokorou.
Nemůžeme mít všechno pod kontrolou. Nemůžeme zcela všemu porozumět. Vědomí toho může být pouze intelektuální přiznání, určitá forma výmluvy, nebo pokora. Je to na nás.