Úcta bez řečí
Jana A. Rašková
Vážit si lze vlastně všeho! Od rozbřesku do noci. Od početí do skonání, tomu není pomoci.
Cením si například vody, co denně piji a co jí ještě trochu zbývá. Židle, na které si sedím, přestože bych jí jen sotva sama vyrobila. Vzduchu i možnosti, že to ve mně samo dýchá.
S ohledem na rovnováhu. Dá se to s tou úctou přehnat? Všeho s mírou, říkáváme. Co to je za podivný a pasivní stav, ctít anebo uctívat?
Když se člověk příliš snaží nikoho neurazit, může ztratit úctu k sobě. Přestat mluvit věcně, jasně, co vidí, vnímá, myslí si. Výsledkem jsou plytká slova, kterým pocty nesvědčí. Jinak, a to bez pardonu, respekt všemu, beze všeho, ale rychle, „bez řečí“.