Vzpomínám, tedy žiji
Leoš Brabec
Máme zvláštní tendenci idealizovat minulost. Vzpomínky fungují jako filtr – odstraní nepohodlí a ponechají jen emoce, po kterých se nám stýská. Nejsou otiskem reality, ale spíš jejím volným překladem. Jsou jako kartotéka s negativy, které s každým dalším vyvoláním mění svou světlost, saturaci i ostrost. Často je považujeme za nezvratný důkaz. Za pevný bod, o který se můžeme opřít, když hledáme jistotu.
Jejich podoba však neodráží jen to, co se stalo, ale i to, kým jsme dnes. Odráží naše aktuální rozpoložení a to, co zrovna potřebujeme slyšet. Odmítám názor, že vzpomínky jsou jen informativním záznamem. Právě naopak – jsou důkazem naší historie, našeho žití a základem naší identity. Dokážou zahřát, ale i držet na místě. Umí být laskavé i kruté. Někdy se k nim vracíme z nostalgie, jindy proto, že se bojíme jít dál.
A pak jsou vzpomínky, kterým se vyhýbáme. Ty, které narušují obraz nás samotných. Které by nás donutily přiznat, že jsme se mýlili, ublížili někomu nebo promarnili příležitost. Tyto vzpomínky vytěsňujeme, přepisujeme nebo zlehčujeme. Není to chyba paměti. Je to lidskost.