Za obrazem dobrého úmyslu
Yustine Castillo Close
Začala jsem se snažit psát o dobré vůli, ale mé tělo se bránilo –
svírala se mi hruď i hrdlo.
Tiše jsem nad tím seděla.
A pak se vynořila vzpomínka.
Moje matka, v každém okamžiku činorodá bytost.
Její auto jako loď dopravující zapékané pokrmy, rady, léky, útěchu.
Pohybovaly jsme se městem v souhvězdí pochůzek –
rozvážely jídlo, navštěvovaly nemocné, zastavovaly se „jen na pár minut“.
Nikdy to nebylo jen pár minut.
Čekávala jsem v autě,
vzrůstal ve mně vztek.
Mé protesty ale nedošly pochopení,
rozplynuly se pod jejími vysvětleními.
Pomáhala lidem. Konala dobro.
Nevyslovené poselství:
Pokud je úmysl dobrý, je třeba v dobrém brát i jeho následky.
To ale neplatí.
Příliš často bereme dobré úmysly jako rozhřešení.
Říkáme: „Ale já jsem se snažil pomoci“,
a tak dlouho leštíme dobrotu našich motivů,
až přestaneme vidět ránu, kterou jsme po sobě zanechali.
Když se schováváme za „myslel jsem to dobře“,
ochraňujeme si obraz, který si o sobě vytváříme,
a tím se vzdáváme šance napravit věci, které se nepovedly.
Dobrá vůle bez všímavosti vůči okolnímu světu si je křehká ctnost –
spíše se jedná o vlastní úlevu dárce
než o opravdové potřeby příjemce.
Pravá laskavost vyžaduje víc.
Žádá po nás, abychom dohlédali, kam naše činy vedou,
a měli v sobě dost pokory si přiznat, že jsme mohli zranit, i když jsme chtěli jen udělat dobrý skutek.