Největší poklad
Jarmila Plotěná
Však to všichni víme nebo alespoň zcela tiše něco uvnitř nás to tuší.
To tušení s námi chodí všude kamkoliv se hneme. Co? No přece to
o pokladu času. Víme, co je poklad času. Je to takové konto, z něhož si každým okamžikem života bereme a z něhož také každým okamžikem života nám ubývá.
Ten, kdo si myslí, že je to poklad jednou pro vždy vyčerpatelný, může k této představě přistupovat například tak, že se bude snažit „si to nepřipouštět“ nebo, bude pospíchat, aby si v životě co nejvíce užil nebo aby si, pokud možno, splnil co nejvíce svých přání nebo aby, když už je tento život tak vzácný a konečný, aby pokud žije, se choval, jak nejlépe dovede, nejen pro svůj dobrý pocit, ale hlavně, aby udělal něco dobrého pro všechno a pro všechny.
Jiný, který si přestavuje nebo je vychován k víře, že poklad času je sice zde ve hmotném životě vyčerpatelný, ale v nějaké formě pokračuje, si rovněž může tuto svou představu příliš nepřipouštět nebo u něho mohou být nápadně podobné pohnutky jako u toho, který na pokračování života nevěří a vlastně si rovněž především plní svá přání jako bez perspektivy pokračování života po hmotné smrti. Častěji se však může snažit chovat v životě co nejlépe nejen pro klid svého svědomí, ale z ohledu k jiným lidem a ke všemu.
Oba tyto opačné názory, mohou motivovat k jednání ne tak rozdílnému, jak by se dalo na první pohled předpokládat. Co tedy zajistí správné zacházení s pokladem času, když názory a naučené představy to nejsou?
Co způsobuje, že člověk, ačkoliv se nijak neliší svým názorem ani ho nijak zvlášť nepropaguje, ale je skvělým kamarádem, soucitným a kde jen možno pomáhajícím, tvorem, na něhož je spolehnutí, a to vše bez jakéhokoliv sebestřednosti a očekávání chvály?
Způsobuje to poklad, který je ještě vzácnější než poklad času a který nosíme všichni v sobě. Stačí ho jen objevit.