Za pět minut dvanáct
Vlastík Krejčí
Jsou lidé, kterým se všechno zásadní děje až ve chvíli, kdy už je skoro pozdě. Dárky kupují na Štědrý den. Eseje píšou v noci před odevzdáním. Odjíždí s kufrem zabaleným pět minut před odchodem. A přesto — všechno zatím vždycky dopadlo dobře. Ale proč? Možná to není jen lenost, ale podvědomé přesvědčení, že pod tlakem vzniká ta nejlepší verze mě. Tlak času jako katapult kreativity. Náhlá ostrost myšlenek, nečekaná koncentrace, nutnost jednat bez zbytečných odboček. V ten okamžik vím přesně, co dělat. A dělám to.
„Na poslední chvíli“ má zvláštní moc. Probouzí nás z pohodlí. Odhaluje, co je pro nás skutečně důležité. Dává věcem váhu, kterou jsme jim dřív možná nechtěli přiznat. A přesto… má to své meze. Na poslední chvíli nejde žít pořád. I ten nejostřejší moment ztrácí sílu, když se opakuje.
Možná bychom si měli občas představit, že každý den je tak trochu poslední chvíle. A podle toho žít.