Vedro
Vlastimil Krejčí
To je vedro, řekl mi můj pes a odešel si lehnout do stínu.
Jemu se to leží, na chladné dlaždici, ve stínu na nádvoří. Ale co my? Naše stíny nás děsí. Odvrácená strana vědomí. Všechna ta odsunutá traumata, nepříjemnosti, zážitky a emoce, které jsme odsunuli do stínů nevědomí.
Pes spí. Je mu vedro i v tom stínu, ale je to snesitelné. Navíc na jeho místě protahuje vánek, což je mu příjemné.
Dnes je sice vedro, ale žádný démon ze světa stínů se mi zatím nezjevil. To je dobré. Poslední dobou to byl samý souboj. Jakmile je bubák jednou odsunutý do nevědomí, zesílí v tom chaosu a když náhodou nakoukne zpátky do vědomí, není s ním řeč.
Musím se napít. Voda je život.
Ovšem nesmí jí být příliš. Protože démoni z hlubin jsou ještě horší, než ti ze světa stínů.
No, ještě že mám toho psa. Je to skvělý učitel. Učí mě brát věci jednoduše a pozitivně. Hlavně nepřemýšlet příliš. To je to. On prostě nepřemýšlí příliš. Tak daleko ještě nejsem, ale učím se.
A co vy? Máte svého psa?