Spiritualita
Mark Shiels
Během těchto dnů, kdy je kvůli pandemii koronaviru vše zavřené, je jednou z otázek, jimiž jsem se soustavněji zabýval, otázka spirituality. Myslím, že spiritualita znamená pro každého z nás něco jiného.
Pro někoho je spiritualita o zapojení se do organizovaného náboženství: například pravidelně chodit do kostela či synagogy, navštěvovat hinduistický chrám nebo každodenní modlitby v mešitě, meditovat s buddhistickou komunitou. Spiritualita může být také nenáboženským zážitkem: jóga, různé meditační praktiky, tichá reflexe, víra v nadpřirozeno, práce na zahradě, dlouhé procházky, jogging, jízda na kole, aktivní péče o životní prostředí a zapojení se do ekologických iniciativ, účast na mírovém hnutí.
Je korektní říci, že ne každý se považuje za duchovního člověka. Puzení ke spiritualitě je však obecně v lidech hluboce zakořeněno. Výzkumy ukazují, že ani skeptici nemohou zcela potlačit pocit, že existuje něco většího než tento konkrétní svět, který vidíme. Jak mozek zpracovává smyslové zážitky, přirozeně v nich hledá nějaké vzorce, systém, a naše vědomější já často pak pátrá po smyslu v těchto vzorcích. To často vede k fenoménu, který je v oblasti psychologie známý jako kognitivní disonance. To v podstatě znamená, že když v něco věříme, máme silné tendence pokusit se to vysvětlit a odmítnout vše, co odporuje tomu, čemu věříme. Lidské bytosti si nemohou pomoci, ale klást smysluplné otázky – to máme prostě pevně zakódováno v myslích.