Názory druhých
Mark Shiels
Jakmile se ráno probudíme, vyskočí na nás titulky článků a příspěvků plných hádek, hněvu a polarizace. Dnes nevzniká mnoho rozhovorů, které by neprovázely neshody. Ať už se jedná o parlament, média, společenské akce, a dokonce i dění u našeho stolu doma. Zdá se, že nevidíme možnost, že by se názor druhé strany mohl také zakládat na pravdě.
Vzpomeňte si na Ezopovu bajku „Liška a hrozny“, kde liška vidí vysoko rostoucí šťavnaté hrozny a chce je sníst. Liška skáče a skáče, ale nedosáhne na ně, a tak usoudí, že hrozny jsou nejspíš kyselé. Aby se liška vyrovnala s tím, že nedostala, co chtěla, vytvoří si o hroznech vlastní pravdu!
A stejně jako liška to děláme my. Proto, abychom zmírnili svou disonanci ohledně názorů odlišných od našich, ať už jde o osobní názory, fantazie založené na pomluvách, námi vytvořené příběhy, sexualitu, zdravotnictví, vládu, válku, sociální dávky nebo rodinné hodnoty. Raději se hádáme a kritizujeme, než abychom uznali, že v nějaké části možná náš vlastní názor nemusí být zcela pravda.
Papež František 27. dubna 2014 nabídl model, jak držet pohromadě protichůdné pravdy. Rozhodl se kanonizovat a učinit svatými dva ze svých nejvlivnějších předchůdců – Jana Pavla II. a Jana XXIII. Oba tito papežové dosáhli mezinárodního věhlasu, ale nemohli se více lišit temperamentem, stylem vedení ani teologickým a politickým přesvědčením. Jan XXIII. (1958-1963) je pro svou roli při svolání Druhého vatikánského koncilu, který posílil postavení laiků a změnil vše od jazyka katolických modliteb až po vztah církve k jiným náboženstvím, hrdinou církevních liberálů. Zatímco konzervativní katolíci oslavují papeže Jana Pavla II. jako jednoho ze svých největších moderních vůdců a připisují mu zásluhy za ochranu ortodoxní nauky, zejména v oblasti sexu a reprodukce.
Tím, že papež František učinil tyto dva teologicky a politicky odlišné papeže svatými ve stejný den, uctil dva odlišné a protichůdné způsoby vidění světa.
Jak tedy můžeme začít přemýšlet o protichůdných názorech a podívat se na ně i očima druhých?
Zkusme používat velmi jednoduché písmeno „a“. Když s někým nesouhlasíme, spíše, než abychom uvažovali buď/anebo a používali slovo „ale“, se můžeme na chvíli zastavit a zeptat se, zda kombinace dvou stran může odrážet pravdu?
Zaměřme se na společné rysy. Často máme velmi odlišné názory, ale toužíme po stejném výsledku. Respektujme skutečnost, že máme společný cíl, a ušlechtile respektujme i naše rozdíly.
Vyprávějme své příběhy. Naše tvrdě zastávané názory jsou obvykle podloženy zkušenostmi. Je třeba věnovat méně času obhajobě našich zásad a přesvědčení a více příběhům – o našich prožitých traumatech a uskutečněných snech, o našich úspěších a neúspěších, o našich zradách a opravdových láskách, o našem štěstí a smůle, o našich obavách a nadějích – které skutečně utvářejí naše názory. V těchto příbězích se skrývají pravdy našich názorů a tvůrčí řešení našich konfliktů.
F. Scott Fitzgerald slavně řekl: „skutečnou zkouškou prvotřídní mysli je schopnost udržet v mysli dvě protichůdné myšlenky současně, a přitom si zachovat schopnost fungovat“.
Zkusme to. Možná, že díky tomu bude ranní vstávání mnohem méně zdrcující.