Ještě toho trochu
Vlastimil Krejčí
Den „blbec“. Od rána na tu hromadu starostí padají další a další. Den začíná špatnou zprávou, pokračuje rozbitou lednicí a pokračuje něčím dalším podobným. S každou další takovou nepříjemností narůstá frustrace. A pak přijde okamžik, kdy to člověk „pustí“. Povzdechne si jenom: „Ještě toho trochu!“, a pokračuje. „Valí tu káru dál“…
Ta tři slova v sobě skrývají nejen onu frustraci, ale v tu chvíli i jistý ironický nadhled. Ten povzdech není projevem rezignace. Je jakýmsi rituálem smíření. V tu chvíli totiž připouštíme, že život je nepředvídatelný a že někdy stačí jen přestat bojovat proti věcem, které nemůžeme změnit. „Ještě toho trochu“ nám také připomíná, že ne vždy musíme všechno vyřešit hned. Někdy stačí se nadechnout, uznat absurditu situace a jít dál.
V tom drobném výroku je navíc ukryt i humor – nenápadný, ale hluboký. Poukazuje na naši schopnost nebrat se příliš vážně a nepřetěžovat se snahou mít vše pod kontrolou. A tak i když nám život naservíruje další „lahůdku“, možná je to příležitost zastavit se, pousmát se a uvědomit si, že všechno jednou přejde.
Život nás bude dál zkoušet – to je jisté. Ale pokud si dokážeme zachovat schopnost říct si „ještě toho trochu“ s úsměvem, možná máme na všechno těžké nakonec ten nejlepší lék. A možná taky ne…