Chtění
Vlastimil Krejčí
Nejdřív něco zahlédnu, jen letmo. Zafixuje se mi to v hlavě. Čert ví proč, ale i když se to chvílemi schovává v nevědomí, opakovaně to vykukuje a hlásí se o slovo. Druhá fáze nastává, když ta věc po mě vykukuje nikoli z mé mysli, ale z vnějšího světa. Hle, tady to mají! A zase – reklama na totéž. Pořád dokola. Desítky let nic, a teď tvůrce reality generuje tu zpropadenou věc na každém rohu.
Pak je chvíli klid. Ale to se jen chtění připravuje na finální útok.
Nakonec je člověku blbě, nějaká virózka či co, nebo smutný počasí se odrazí do nálady, nebo jakýkoli jiný tvar bytí, který mě uvede do stavu ochablé pozornosti, a chtění naroste. Je větší a větší. Úplně nesnesitelné.
Čert ví proč…