Člověk hledá všelék
Jarmila Plotěná
Řeknete si, že takových všeléků tu už bylo a ne ne najít ten pravý. Ano, od nepaměti hledali lidé nějaký zázračný prostředek na nejrůznější neduhy, ale také třeba na řešení všelijakých svých problémů.
Je jisté, že i v minulých dobách nemoci a potíže vždy byly a člověk toužil najít nějaké dostupné řešení. Tak vznikaly tajné receptury. Najít panaceum bylo cílem nejen alchymistů, ale i mnoha léčitelů. Bohyně Panakeie, „všeléčitelky“, dcery boha Asklépia, původně snad řeckého léčitele ze 13. stol. př.n.l., se dovolával i text Hippokratovy přísahy.
Po velmi účinném prostředku na léčení chorob touží mnoho lidí dodnes. Problém však je, že si člověk většinou představuje onen všelék jako nějakou látku, něco, co lze vypěstovat nebo vyrobit. Tak hledá a zkoumá a při tom bádání získává stále více poznatků o vnějším světě. Avšak už kdesi na počátku historie objevil člověk jiný způsob hledání všeléku. Bylo to a dosud je náboženství a různé duchovní cesty.
Ony totiž, pokud jsou skutečně živé a tedy odpovídají na otázku smyslu života a podstaty člověka, pomáhají v každé situaci. Jsou tak zvláštním druhem všeléku. Totiž takového, co pomáhá člověku různá úskalí života, překážky a nemoci unést, přijmout nebo s vyrovnanou myslí zvládnout u vědomí smyslu všeho, co život přináší.
Nejde však jenom o toto odevzdání se, ale o setkání se životodárnou silou, která je podstatou vesmíru a člověka, a která je nám blízká, přátelská a osvobozující a po níž ve své podstatě, třeba nepřiznaně, touží každý člověk. Co si více přát: Kéž my všichni lidé co nejdříve najdeme svůj božský všelék.