Adamův pád
Luděk Pivoňka
V křesťanské teologii je Adamův dědičný hřích velmi důležité téma. Podle ní první lidé v ráji ztratili svatost, blaženost a tělesnou nesmrtelnost. Do té doby toto vše měli k dispozici. Pak okusili z rajského stromu ovoce poznání a vše bylo pryč. Jejich přirozenost se naklonila ke zlému, začali podléhat nemocem, stárnout a mířit ke smrti.
Žádný člověk se už nemohl dostat do nebe. Byla to prostě duchovní katastrofa. Má to ale jeden háček. Kdyby to byla pravda. Protože příběhy z knihy Genesis jsou pouhé literární příběhy a nikoliv historické, tak nemusíme smutně hledět do minulosti.
To, že se člověk rozhoduje mezi dobrem a zlem, není žádná tragédie. Naopak tím skrze svobodnou vůli dostáváme příležitost k duchovnímu rozvoji a zdokonalování. Stárnutí a smrt také nejsou tresty za neposlušnost. Každé tělo musí přirozeně chřadnout, aby mohlo zemřít a uvolnit místo novému narození.
Tento koloběh života je normální součástí vývoje na naší planetě. Pokud historicky víme, vždycky to tak bylo. Nemusíme tedy se slzami v očích vzpomínat na rajskou zahradu, ale můžeme se s nadějí a odvahou dívat do blízké i vzdálené budoucnosti. Všechny pozemské radosti a starosti jsou přitom jen dočasné, lidská duše je však věčná. A o tu pečujme s nejvyšší péčí a láskou.